Vraťte nám právo na život!

Nikdy v dějinách, zdůrazňuji NIKDY, nebyl český národ ohrožen na životě tolik, jako dnes. Žádná vláda (ani ta protektorátní), počínaje 28. říjnem 1918, neodvážila se sáhnout lidem na to nejcennější – odebrat jim právo na život. Vláda Petra Fialy tak činí již zcela otevřeně, nerespektujíc lidský život. Ten náš pro ni má pohrdavou, štítivou cenu obnošeného zimníku, plného molů. Obratněji řečeno – právě těch molů. Těmi moly jsme my a nás je třeba vyhubit. A oni nás hubí. Nemilosrdně. Přípravky proti molům do nás nemilosrdně vstřikují dnes a denně.

Zatím sice nejviditelněji odstraňují důchodce, ale za oponou nacvičují nová a nová představení, nové a další scénáře (aktuálně ten nejzrůdnější – mobilizační), jak zbavit práva na život nás všechny. Navzdory platným mezinárodním dokumentům, které ono právo na život garantují – Listina základních práv a svobod, Evropská úmluva o lidských právech, Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Listina základních práv Evropské unie.

»Každá lidská bytost má právo na život. Toto právo je chráněno zákonem. Nikdo nebude svévolně zbaven života.« Takto je ve zmíněných dokumentech, zakotvených i v Ústavě ČR, definováno »právo na život«, víme, pane náčelníku Generálního štábu Armády ČR, generálmajore Karle Řehko, jenž hodláte český národ mobilizovat, dojdou-li profesionální zdroje (vaše slova…) – jakože po okoralých zbytcích těch zdrojů se ve špajzu zapráší v cuku letu. I ten nazelenalý gothaj jim bude dobrý…

Triviální úvahou vás viním z přípravy trestného činu té nejodpornější povahy – že se totiž chystáte občany České republiky svévolně zbavovat života. Prosím, ani omylem na mě nezkoušejte jakési slovíčkaření o jakémsi přeneseném slova smyslu. Co jiného než právě ono svévolné zbavování života je ta vámi anoncovaná mobilizace? Nikoli na obranu vlasti, což by mělo své nezpochybnitelné opodstatnění, ale do války, která se neděje na území České republiky, kterou Česká republika ani nerozpoutala, ani nebyla napadena a která se jí tudíž netýká. Tato válka se týká pouze, jen a výhradně Ukrajiny a Ruska a vy nemáte žádné zákonné právo – ni ústavní, ni mezinárodní – žádného člověka takto zbavovat jeho výsostného práva na život. Že ho pošlete povinně umřít na frontu. Ani z vůle vaší, Pentagonu nebo NATO. Z vůle nikoho. Na frontě se umírá, vědí, generálmajore? Avšak umírat za cizí zájmy, je totéž, jako vynést podjatý rozsudek trestu smrti vůči nevinnému.

Nejsou to jen tyto mobilizační rozsudky smrti na oltář Nového světového řádu. Také již zmíněné důchodce zbavuje tato vláda práva na život. Život jako takový má svá jasná pravidla, aby jím byl. Aby se život mohl životem opravdu nazývat. Jinak řečeno – abyste žili (důstojně jako člověk), musíte mít z čeho žít. Jen natažené dráty, ani ty měděné, také lampu bez proudící elektřiny nerozsvítí… Ani když u toho budete cvakat nejdražším vypínačem z OBI. Chci tím říct tolik, že prosté dýchání k důstojnému životu nestačí.

»Právo na život patří k nejdůležitějším základním lidským právům. Zaručuje právo na život v jeho nejužším smyslu slova, tj. na existenci člověka na Zemi s jeho fyzickou a biologickou podstatou, založenou na důstojnosti lidského života.« (zdroj: wikipedia.org.)

Důstojnost – té nás nynější Vláda ČR zbavuje a i nadále zbavovat hodlá. Zrůdnost na sebe bere všelijaké podoby. Z toho plyne, že i její vykonavatelé, zrůdy, se projevují odlišně. Sáhnou-li ovšem vědomě na život druhého, staví se do jedné řady s Josefem Mengelem a dalšími »anděli smrti«, pro něž měl lidský život nulovou hodnotu.

Ani ne tolik v nadsázce, spíše metaforicky řečeno… jsme vězni jednoho gigantického koncentračního tábora bez práva na život. ONI, ne MY, rozhodují o tom, jak budeme žít, jak dlouho, zda vůbec.

Marie Krejčíková