Volební právo pro seniory

Být seniorem je dnes velmi těžké. Tedy pro nás obyčejné, nemám na mysli VIP nebo senátory, kteří Senát dostali jako svou odměnu a mohou zasedat až do smrti. Stačí, aby jejich jméno recitovali od rána do večera v televizi a ti méně znalí voliči jim dají svůj hlas. Vše ve stylu: toho neznám, toho budu volit, když už ho zvolili ti přede mnou, tak to jistě musí být příkladný člověk. Pak se sečtou hlasy, on či ona vyhrají a mají vystaráno a s nimi jejich politická strana nebo alespoň příznivci. Kdo nebyl zmíněn v televizi, ten má bohužel smůlu.

Mně dnes nejde o televizní hvězdy, potažmo senátory a poslance. Jde mně o obyčejné seniory, kteří pobírají svou průměrnou nebo podprůměrnou penzi a nemají jiné zaměstnání, než čekat, až jednou všechno skončí. To, že díky nim je dnešek? Kdopak by se minulostí zabýval!

Jenže ta minulost nejen nás seniory dovedla až do dneška a dnešek by se měl, když už nemůžeme, přece jen o nás starat, jako my jsme se starali o své rodiči, někdy i prarodiče a ti všichni se starali o ty, co žili před nimi. Tak to chodilo po generace. Najednou to však náš kapitalistický středověk všechno bere jinak.

Jde prý o to, aby mladí měli právo mluvit do budoucnosti, protože ta budoucnost bude jejich přítomnost a my už dávno nebudeme. Podivný přístup, ale za třicet let se ho podařilo dovést skoro do cílové pásky. Ještě však leccos chybí ke spokojenosti tvůrců.

Jsme tedy republikou vytvářenou pro mladou generaci, která se také z velké části dostala k moci. Senioři jsou brzdou. To je nutné napravit. Je třeba mít co nejméně důchodců. Jak to však udělat?

Prvním krokem je omezit jejich zdravotní péči. To znamená dát méně peněz pro zdravotní pojišťovnictví. Stalo se. Prý pojišťovny mají velké rezervy. Nikdo se při tom nezmínil o tom, kolik peněz za zdraví a léky dostanou naši »ukrajinští hosté«. Vlaky s léčivy směřovaly a snad i směřují na východ. Léčivy, kterých se pak u nás nedostává. Nebo tam směřovaly jen ty, kterých máme dostatek? To ovšem by znamenalo, že se něco vyrábělo jen pro to, aby to stát musel výrobci zaplatit, protože léky odebral on a nikoli nějaká soukromá společnost.

Pokračujme dál. Senioři jsou více nemocní. Když nebudou peníze na léky a operace, bude to pro některé znamenat životní problém. Jinak je to jistě jedno z možných řešení, jak se jich zbavit.

Je tu ovšem další důvod, jak s nimi zatočit. Oproti mladým a nejmladším nevolili vždy pečlivě vybrané kandidáty. Čili ubírali hlasy těm správným senátorům, poslancům, ministrům a třeba i kandidátům na prezidenta.

Musela přijít další opatření. Jedno přišlo téměř samo. Inflace zdůvodněná válkou na Ukrajině. Někomu to stačí, jiný myslí a odmítá zástupné vysvětlení. Inflace byla i před válkou a Babišova vláda, která neměla moc času, se ji přesto pokusila zbrzdit. Ta nová Fialova jí však dala průchod. Tady je další cesta, jak poněkud zeštíhlit počty seniorů. Jednoduše jim seškrtnout zákonem stanovenou valorizaci důchodů a pak těm pod republikovým průměrem nemusí peníze stačit. Nebudou totiž mít ani na léky, na něž stále musí zčásti doplácet, ani na jídlo. Aby byla dodána ještě třešnička na dort, skončily dopravní výhody seniorů. Prý na to nejsou peníze. A jsme si všichni rovni.

To vše se ovšem projeví až za několik let. A tak se hledají další cesty.

Byl vysloven námět: Co takhle po dejme tomu po sedmdesátce je ročně, dvouročně, zvát na přezkoušení z dopravních předpisů. Ty se stále mění a pro některé seniory studium nově přijatých změn může znamenat potíže. Protože však z mnoha obcí už je těžké najít spojení k lékaři a na nákup, bude to také případně znamenat omezení jejich počtu.

Je tu však další, ještě významnější návrh související s dalším opatřením, jež jsme si mohli už přečíst na internetu. Vychází se při něm z toho, že mladí, kterým by se mělo umožnit řídit automobily v sedmnácti či možná ještě dřív, a prý i důchodci jsou skupinou, která nejvíce havaruje. Prostě by se jim, to je již doplnění výše zmíněného návrhu, řidičské oprávnění přímo vzalo. Nevím, s jakou hranicí navrhovatelé počítají, ale zřejmě nejsou troškaři.

Mluvil jsem o souvislostech. Ti mladí nad šestnáct by prý měli dostat právo volit. Jde přece o jejich budoucnost! Těm starým, protože už nerozumí tomu, co je pro ně správné, by se volební právo mělo vzít. Bude to sice narážet na Ústavu, ale pochybujete snad, že by si s takovou maličkostí neuměla Fialova vláda poradit? Hranici pro ztrátu zmíněného práva zatím neznáme, ale nepochybuji o tom, že by o nějaký rok přesahovala sedmdesátku. Mladí šestnáctiletí by pak, podle toho, co by jim nabulíkovali ve škole, nebo na čem by se dohodli s kamarády, dali hlasy svým hvězdám či vyvolencům.

A výsledek? Nebylo by nutné ani vymýšlet další restrikce, které by staré poslali za svými předky. Společně s výše vyjmenovanými opatření, jistě jsem na další zapomněl, by v krátké době naše vlast byla zemí mladých, nadějných lidí poslouchajících hard rock aj. muziku a ne přiblblou dechovku a střední proud, obyvatel, z nichž každý by měl naději se stát supermanem anebo alespoň hrdinou boje za »americkou demokracii«.

Co říci na tato opatření? Na náš výhled do budoucnosti? Máme vládu, jakou nám mohou i v Americe závidět, a prezidenta, jehož kvality prověřili v NATO, který nás může vést kamkoli. A my, důchodci? Copak jste nepochopili, jak se o nás vláda stará?

Jiří Vábr