V pražských Řeporyjích stojí památník. Zahraničním vojákům, kteří prý osvobozovali Prahu. Z existujících států se k nim však nikdo nehlásí. Jen čeští politici, kteří navštíví zároveň miničtvrť, kde vládne se svými kamarády starosta Novotný, bavič a politik. Není významnou postavou, nedostal se dokonce ani do parlamentu, ale už se u něho, jak mají dosvědčit některé fotografie, zastavili i současní nejvyšší z našeho politického spektra. Jistě se při tom zdrželi také u zmíněného památníku. Ano, pochopili jste správně. Jde mně dnes o jednotky generála Vlasova, původně generálporučíka Rudé armády s dvěma Řády Rudého praporu. V uniformě wehrmachtu ho ovšem známe bez distinkcí a bez vyznamenání. Osvobodili, nebo neosvobodili Prahu?
Je výročí hrdinného Pražského povstání. Uplynulo od něj sedmdesát osm let. To není málo. Těm, kteří se na něm podíleli a bylo jim alespoň dvacet, je dnes devadesát osm. Kolik z nich ještě žije a jsou schopni nám o té době vyprávět? Proto, abychom mladým vysvětlili, oč tehdy šlo, musím napřed odpovědět na tři zásadní otázky:
1. Osvobozovali vlasovci Prahu, či dokonce ji osvobodili?
2. Byli součástí ozbrojených sil pražských povstalců?
3. Kdo vlastně byli ti vlasovci?
Jestliže odpovím stručně, pak přiznávám, že se bojů s nacisty spoluúčastnili a asi stovka jich při tom padla, nebyli však součástí jednotného pražského vedení Bartoš a ani nejednali v souladu s Českou národní radou. A třetí otázka? Tou jsem měl začít.
Pokud bychom opět chtěli být jen struční, pak by stačilo napsat, že šlo o zárodek armády složené ze sovětských zajatců, emigrantských důstojníků, odpůrců sovětského režimu, kteří se připojili k Němcům v zabraných územích poté, co je přešla fronta, a pak zastávali různé funkce ve správním proněmeckém aparátu a v policejních složkách. Zvláště pak tomu bylo na západní a střední Ukrajině a v pobaltských zemích. Ti také museli s poráženým wehrmachtem ustupovat. Jenže to nevysvětluje vznik armády, tedy jejích divizí.
Takže začněme velitelským sborem. V červenci 1942 se dostal do zajetí velitel 2. úderné armády generál-poručík Andrej Vlasov. Nacisté od počátku pochopili, že jde o muže, který je ochoten za slávu a výhody prodat svou vlast. Proto ho zapojili do činnosti Ruského výboru, jenž vyzýval sovětské vojáky a důstojníky a »celý národ« ke svržení Stalina, k likvidaci socialismu a k uzavření okamžitého míru podle not nacistického velení. Členství v tomto výboru nabídli i jiným generálům a důstojníkům. Nacisté především v prvé části války zajali sedmdesát pět sovětských generálů. Mezi nimi byli čtyři generálporučíci (i Stalinův syn Jakov). Pouze šest z nich nakonec souhlasilo s určitou vstřícností k nacistům. Nikoli s nasazením do ustavující se Ruské osvobozenecké armády. Podle svědectví dva generálové dokonce, jakmile uslyšeli nabídku, plivli Vlasovovi do tváře a generálporučíka Karbiševa, jenž zásadně odmítl, a kterého coby vojenského odborníka známého ve světě chtěli získat především, nakonec zavraždili v třeskutém mrazu poléváním studenou vodou.
Kromě generálů byli zajati ovšem i další sovětští důstojníci. Z těch vstřícných nacisté nadělali generály a poté, co vznikla ROA – Ruská osvobozenecká armáda, je zařadili do jejích řad. Jedním z nich byl také plukovník Sergej Buňačenko, člen VKS(b) a účastník občanské války na straně »rudých«. Hitler ho povýšil do hodnosti generálmajora. Právě o jeho divizi budeme dále mluvit.
Vraťme se však zpět k ROA. První výzvu pod Rosenbergovou patronací (Rosenberg – ministr pro okupovaná území po válce odsouzen v Norimberku k smrti) adresoval Vlasov vojákům Rudé armády, aby přestali bojovat. Byla také rozdávána zajatcům v koncentračních táborech. Generál ji podepsal 27. prosince 1942 (Smolenská výzva). Od té doby se dostal pod ochranu samotného Heinricha Himmlera. Z jeho rozhodnutí jezdil po německých útvarech, kde přednášel o sovětské armádě a ostatních sovětských skutečnostech. Úmyslu založit Ruskou osvobozeneckou armádu se však nacisté nevzdali. Jen Hitler zatím bránil vzniku samostatného ruského vojska. Dával přednost SS jednotkám zakládaným z ukrajinských, ruských, baltských fašistů či vstřícné části ukrajinských nacionalistů.
Samotná ROA vznikla na Pražské konferenci v souvislosti s vojenskými porážkami a nedostatkem lidí 14. listopadu 1944, když o dva dny před tím vznikl v Dabendorfu Komitét pro osvobození národů Ruska. Jemu bylo podřízeno letectvo, které z Chebu a Německého Brodu bombardovalo postupující Rudou armádu.
Velitelem 1. brigády, přičemž druhá se formovala, byl jmenován právě Sergej Buňačenko. Ten se rok před tím, v září 1943, stal spojovacím důstojníkem u německé 7. armády umístěné ve francouzském Le Mans. Sám jako velitel působil v červnu a červenci na frontové linii Saint-Lo tak úspěšně, že ho nacisté vyznamenali Železným křížem II. stupně.
Ruská osvobozenecká armáda a její předchozí útvary, které se pak staly součástí brigády, měly na svědomí vraždění ve Varšavském povstání, »zákrok« proti Slovenskému národnímu povstání, účast ve vražedných einsatzgruppách na východě Moravy, či v Zákřově na Olomoucku. Zde 18. dubna 1945 zavraždili devatenáct občanů.
Po vypuknutí Pražského povstání se Buňačenkova divize nalézala v okolí Berouna, kam se přesunula od Chotěbuze, kde měla zabránit průniku Rudé armády. Po velkých ztrátách musela být poslána do zázemí. A tak se ocitla na jih od Prahy a velitel zvažoval, co bude dál. Rozhodl se pro přechod do amerického zajetí, ale potřeboval nějaký pozitivní čin, jímž by se prezentoval. V té chvíli v Praze vypuklo povstání. Rozhodnutí o tom angažovat se ve prospěch povstalců byl jeho nápad. Vlasov to totiž odmítal. Od toho okamžiku Buňačenko vlastně velel všem ozbrojeným silám s nášivkou ROA na rukávech.
V Praze mezitím povstalci čelili těžké nacistické vojenské technice. Rozhlas volal na všechny strany o pomoc. 6. května byla dokonce poprvé volána i ROA. Výzva byla sice několikrát opakována, ale zákrok České národní rady toto volání zastavil.
Buňačenkova divize se však již začala pohybovat směrem ku Praze. Asi v 16 hodin dorazili na kraj hlavního města a následně první roty od Zličína směrovaly na Ruzyň, k Motolu, a začaly postupovat ke smíchovským Štefanikovým kasárnám. Kolem šesté do Bartolomějské přišel vlasovský parlamentář. Další z rot se současně pokusila obsadit Zbraslav. K těžkému střetu s esesáky došlo v oblasti Lahovic. Obsadit Zbraslav se však nepovedlo. Jsou známa slova velitele ozbrojených sil ČNR generála Kutlvašra: »Vlasovci nejsou československou armádou, naopak jsou součástí německé, a proto se jich výzva netýká«.
7. května v 9,10 se od nich distancovala také Česká národní rada. Z jejich účasti na bojích lze zaznamenat ty v oblasti Jezerka. Pokus o ovládnutí pražských mostů nevyšel. V 15,30 generál Buňačenko pochopil, že součinnost s povstalci není žádoucí, proto v půl páté nařídil stažení na smíchovskou stranu. Ve 22,30 pak vydal rozkaz postupně opustit Prahu. Současně odmítl zanechat na místě zbraně a střelivo. Jeho vojska zamířila do míst, kde předpokládala, že se budou moci vzdát Američanům.
Je sporné, zda se proti zapojení vlasovců vyjadřovali jen nebo převážně jen komunisté. Prokop Drtina před tímto krokem varoval ČNR ve svém telegramu. Ani velitelství Bartoš s nimi nepočítalo. Jejich boj proti Hitlerovi a Stalinovi současně – jak proklamovali – se nesetkal s pochopením ani u amerického velení. Proto nebylo ROA jako celku umožněno dostat se do amerického zajetí. Buňačenka a další generály a důstojníky, včetně Vlasova, pak předali Američané Sovětskému svazu k potrestání.
Zaslouží si tedy vlasovci v Praze památník či nikoli? Jisté je, že určitou dobu na sebe v jednom místě vázali síly Němců. Bylo tomu však proto, že potřebovali rehabilitaci. Příslušníci ROA, kromě těch, kteří od počátku bojovali proti Sovětskému svazu a dokonce se ocitli po roce 1920 v zahraničí s bílými armádami (většinou šlo o důstojnický sbor), byli vojáky, kteří se tak chtěli dostat z koncentračních táborů. Pro ty, kteří bojovali za vlast, byli však ti i ti zrádci a museli počítat s důsledky. Tak tomu ovšem bývalo i v jiném případě. Také Američané své zrádce nešetřili. Ani my. Připomínám jména generálů Rychtrmoce a Bláhy, seržantů Gerika a Čurdy. Přísahat věrnost Československé republice a pak se přísaze zpronevěřit tím, že přestoupím na druhou stranu a podepíši také jejich přísahu, není právě ten nejčestnější krok. Byť nese svoje ovoce. Historie to dokáže jednou zhodnotit. Spoléhat se na to, že všechno nás mine a nás se to netýká, však nelze. Kdo jednou zradil, zradí i podruhé. To není nová moudrost. A dějiny si ho neváží, i když se v době slávy může stát čímkoli.
Vlasovci zradili svou vlast. Museli za to pykat. Proto jejich pomoc, ač byla bezesporu potřeba, byla odmítnuta. Opakuji nejen komunisty v ČNR, ale i vojáky, kteří tu zbyli po rozbitých vedeních Obrany národa, a benešovskou emigrací. A tak to bylo správné.
Památník v Řeporyjích tedy neslouží ke cti, ale je důkazem, kam až může dojít dnešní pravice. Ani ta by však dnes nebyla, kdyby sem nepřijely jiné osvoboditelské armády, které nereprezentovaly zrádce, ale jejichž vojáci prolévali krev za naši svobodu a zaslouží si za to úctu nás, potomků barikádníků, potomků povstalců, kteří se pokoušeli postavit hnědému moru a jeho smrtihlavům.
Jaroslav Kojzar
Propaganda současného režimu se pokouší tvrdit, že prý komunisté zatajovali roli vlasovců v Pražském povstání. Je to jen další lež, za socialismu se o tom učilo ve školách, stejně jako o osvobození části republiky americkou armádou atd. Viz např. Bednář a kol., Školní atlas československých dějin.
Buržoazie v rozbitém Československu se tak bojí socialismu, že neváhá a spojuje se s nacismem, s podporou nejvyšších představitelů buržoazního polistopadového státu. Tomuto svinstvu tleská Novotným roztleskaný a rozkouřený Karel Brázda, režimní fámulus a diskutér v iPortal24. Díky těmto voličům mdlého rozumu jako je Brázda to vypadá jak to je v tomto zplundrovaném vykradeném státě.
Novotný je tzv. roztleskávač nebo rozkuřovač. Takových je na sociálních sítích habaděj. Že mu na jeho úmyslně expresivní vyjádření skáčou lidé mdlého rozumu je jen a jen jejich vizitka. Svoji hlavní práci starosty Řeporyje ale dělá asi dobře, když ho místní opakovaně volí.
Nácek Novotný, který postavil v Praze pomník nacistům, je chráněncem prezidenta Pavla a předsedy vlády Fialy, kteří našimi zbraněmi a penězi podporují nacistický režim na Ukrajině.
Podpora nacismu není trestná v rozbitém Československu po listopadovém puči 1989. Mnozí obyvatelé s tím servilně souhlasí, jako zde režimní fámulus Karel Brázda.
Kdyby Kojzar našel odvahu a podobný článek napsal do Rudého práva před 40 lety, možná bychom to ocenili. Protože ale tehdy byl srab a režimní podržtaška, nic takového samozřejmě neudělal. Dnes po 30 letech svobody, kdy vyšla řada publikací, které bez příkras osvětlují, jak to ve skutečnosti bylo, už jeho stále zkreslené historické exkurzy nezajímají kromě pár pomatenců nikoho.
A Novotného památník. Ten je přeci implicitně o něčem úplně jiném. Ten míří jednoznačně především do současnosti.
Z tématu vlasovců, malé epizody osvobození Prahy od nacistů v květnu 1945, někteří „znalci“ udělali politikum již krátce po válce. To mohl být důvod, proč se o nich nějak příliš nepsalo. Sám jsem si myslel, že to byla chyba tehdejší moci, že se mělo psát o všem, ale Vy sám jste mi ve svém komentáři potvrdil, že to chyba nebyla. I kdyby takový článek vyšel před čtyřiceti lety, byl by to přece podle Vás beztak jen „zkreslený historický exkurs“. A téma „vlasovci osvobodili Prahu“ by žilo svým životem dál.
Autorovi děkuji za zajímavý příspěvěk.
Prase z Řeporyjí je na výsluní od té doby co se zviditelnil na zpěvačce Bartošové.“Památník“ je důkazem naprostého úpadku společnosti od roku 1989.