Tuhle víkendovou anketu má svým způsobem ve smutném slova smyslu na svědomí Žatecký a Lounský deník (to je název periodika – jen pro upřesnění). Zcela náhodně jsem tu objevil článeček, jehož titulek mě vrátil do dětství, konkrétně řečeno i do mých žákovských fotbalových let. Proto jsem dal Pavlu Votrubovi volno, neb on jest mlaďoch a tuhle pro mě šťastnou dobu dávno nepamatuje. Do očí mě uhodil už titulek: »Vykradená kabina, rozřezané střídačky. Fotbalový klub musel padnout.«
V textu krom jiného stojí: »Je to už hodně dlouho, co se tady hrál fotbal. Dle odhadů zhruba 15 let. Kopal se tady okresní přebor, jeden rok i krajská I.B třída. Dnes je hřiště a přilehlé kabiny v dezolátním stavu, doslova ostuda. Na bývalé fotbalové hřiště v Sedčicích je hodně smutný pohled.«
Podobně smutných pohledů jako v oněch Sedčicích jsou po republice stovky, možná tisíce. Proto anketa na tento víkend nebude veselá. No, jak se to vezme… Však uvidíte.
Snad jedno pozitivum přesto do placu hodím, byť se týká jen nás odrostlejších – že totiž máme nač vzpomínat a že ty vzpomínky jsou milé. Vzpomínat nejen na tu neopakovatelnou atmosféru vesnických fotbalů s vůní pečené klobásy a piva a všech těch hlášek místních fanoušků a propíchaných pneumatik u aut rozhodčích… Byly to krásné časy. Já z vesnice jsem, z toho důvodu si dovoluji vzpomínat…
1. O fotbale, tenkrát o kopané, už řeč byla – třeba i dechovka tu atmosféru dokresluje, jež zněla z místních chrapláků… Ta naše jedenáctka válí… A domácí borci, co se postupně scházeli před mačem v kabině a cestou do ní museli vyslechnout narážky, jak to včera večer na zábavě roztočili, ledva na nohou stojíce, zítřejší zápas nezápas…
2. Taky vzpomínám na kulturák, který u nás v akci Z postavili naši tátové, a na tu slávu, když k nám přijeli Pražáci, třeba Sobota se Šimkem nebo zpěváci Karel Hála či Pepíček Zíma… Celá ves byla na nohou a kulturák za lidové vstupné natřískaný do posledního místa.
3. Do základky jsme nemuseli nikam jezdit, poněvadž jsme ji měli za rohem, kde jsme bydleli. A hnedle vedle školy fotbalový plácek, kde jsme řádili nejen o tělocviku, ale hlavně při trénincích.
4. Ani k doktorovi s námi mamka nejezdila někam do tramtárie – měli jsme pár stovek metrů od nás zdravotní středisko, kde ordinovala jak dětská doktorka tak zubařka. Ani objednávání nebylo přes jakýsi rezervační systém. Mamka potkala doktorku na ulici a jen se Marušky dotázala, kdy může s malým Dušanem, jako se mnou, přijít. A doktorka odvětila – »stav se zítra, Haničko, před polednem tam mám volno«. A bylo…
5. Taky nakupovat jsme nejezdili do marketu do okresního města. Doma jsme měli nákupní středisko, kde bylo k mání všechno, co jsme k životu potřebovali. A my toho tolik zase nepotřebovali, neboť doma jsme měli zahradu a dědové s babičkami chovali králíky, slepice, husy, kačeny, prase…
6. Když bylo potřeba doma opravit něco, co taťka nezvládl, nevolal agentuře, ale zaskočil do hospody nebo vedle k sousedovi a za »na pivo« byl řemeslník… A ještě kopec srandy k tomu.
7. Po škole jsme měli kam jít a rodiče se o nás nemuseli bát, že se potkáme s novým spoluobčanem. Místní cikány jsme měli zmapované a veskrze žádné potíže nedělali, protože předseda MNV je držel zkrátka. A kdyby něco, chlapi by si to s nimi večer v hospodě vyříkali, což se mnohokrát i stalo, i se mnohokrát porvali, až musel zasáhnout místní příslušník VB – jinak Franta, který je už srovnat uměl – bez následků.
8. Auto si naši nikdy nepořídili. K čemu vlastně? Taťka dělal na dráze a do práce se dopravoval vlakem, který jezdil co chvíli, a mamka pracovala v místním JZD – ta jezdila na kole, v zimě pěšky. A na výlety jsme se zásadně přepravovali vlakem, neb jsme díky taťkovi měli jako rodina režijní jízdenky za pusu a na rok deset volných jízdenek, tzn., že jsme po republice cestovali všichni zadarmo.
9. Nedostatkem banánů jsme na vesnici určitě netrpěli, a že nebyly k mání celoročně, můj fyzický a mentální vývoj nikterak negativně nepoznamenalo. Cpali jsme se třešněmi, jablky, hruškami, angreštem, rybízem, jahodami, malinami, švestkami, borůvkami, ostružinami… Celý rok, vážení dnešní mladí, a bez chemie… V létě čerstvým, v zimě zavařeným – bez chemických konzervantů. Hrozná doba na té socialistické vesnici, co? A když došel toaleťák a zrovna nebyl, taťka nastříhal noviny.
10. A celý týden jsme se těšili na sobotu nebo neděli, kdy jsme hráli žákovské derby (ostatně derby pro nás byl každý zápas a prestiž jak sviňa), které jsme pak celý týden rozebírali ve škole, a hlavně na zápas chlapů, na tu dechovku a klobásu a na ty dva tři loky piva, které jsme upili taťkovi – dneska by ho eskortovali přímo ze hřiště…
Dneska je vůbec všechno jinak. Tenhle svět si už vykračuje mimo mě. Nechci ho a nezapojuji se do něho. Ale hezký víkend si udělám, to zase jo. Ve vzpomínkách. Čím jsem starší, tím víc jsem rád, že mám nač vzpomínat. Nač budou za pár desítek let vzpomínat dnešní mladí, sice nevím, ovšem na druhou stranu je mi to tak nějak jedno. Tak či tak mějte hezký víkend a jste-li přibližně můj ročník, užívejte si vzpomínek na dětství. Já budu. Si užívat. Vzpomínek vlastním nepřeberně.
Dušan Sedlák
Diskuze je uzavřena.