Ta toho socialistického, Husákovského, určitě ne… K dnešní víkendové anketě jsem se nechal inspirovat výstižným textíkem, jenž před časem stvořil jeden můj velice dobrý kamarád a který se mi dosud jen tak halabala povaloval v redakčním šuplíku mezi ostatními »nenávistnými« a »dezinformačními« podkladovými písemnostmi k následným komentářům, jimiž vás zásobuji, seč mi mé stářím již poněkud ochablé síly vystačí (povaloval se onen textík, nikoli kamarád…).
Měl on pravdu blízko té svaté, když napsal, že podle dnešních znormovaných bruselských pravidel a idiotských zákazů bychom my, děti narozené v 30., 40., 50., 60. letech století minulého, neměli vůbec šanci přežít.
Jo, abych nezapomněl… Taky se vám ale musím omluvit, že tentokrát k vám nepromlouvá kolega Pavel Votruba (omlouvám se i jemu, honorář si nenárokuji…), neb pro tohle téma je příliš mlád. Při všem respektu, jenž k jeho novinářskému umu a pevnému charakteru chovám, by nemohl umět náležitě ocenit všechna ta komunistická »zvěrstva« našeho šťastného socialistického dětství.
Zde vám, pamětníkům mého data narození a okolí, nabízím nostalgickou vzpomínku na ony hrůzy, a vám, nepamětníkům již z pravé demokracie, zase podnět k zamyšlení, jací my, ti dříve narození, jsme vlastně hrdinové, že jsme všechny ty krutosti ve zdraví fyzickém i duševním přežili. Aspoň já dokonce bez újmy.
Je to takový »tuctový« (protože 12) pel-mel, tak si ho přeberte dle chuti, libosti a roku narození…
1. Naše postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo.
2. Neměli jsme žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu.
3. Neexistovaly žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na kole/koloběžce, neměli jsme helmy.
4. Pili jsme obyčejnou vodu z hadice a ne z lahví vyrobených podle normy EU.
5. Jedli jsme chleba se sádlem, pili limonády s cukrem, ale nebyli jsme obézní, protože jsme pořád lítali někde venku.
6. Z jedné flašky nás obvykle pilo několik, ale všichni jsme to ve zdraví přežili.
7. Několik hodin jsme se mořili a stavěli káry ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce, jen abychom pak přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme ji přimontovali.
8. Brzy ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů, teprve až se venku rozsvítily lampy. Rodiče si užili pěkné nervy – mobily neexistovaly, takže nebylo kam koho volat.
9. Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo eller X-box, vlastně ani televizní hry, žádných 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, počítače, chatrooms a internet. Měli jsme kamarády, byli jsme venku a vyhledali jsme si je!
10. Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo kvůli těm úrazům nebyl žalován. Nikdo nenesl vinu – jen my! Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout.
11. Našli jsme si hry s tenisáky, s klacky a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík).
12. I když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko.
Děs, viďte? Ale představte si, já žiju a ve svých dvaašedesáti letech snad ani nevypadám moc sešle. Ta moje fotka je stará teprve půl roku. Jo, byly to časy. Karel Vacek měl velkou pravdu… »Nikdy se nevrátí pohádka mládí, ze všech pohádek ta nejhezčí…« A tahle byla, ať si na tu dobu dneska kdo chce, jak chce, plive. Pojďme si tuhle nádhernou dechovku poslechnout. Zvu vás… a taky Pepíček Zíma a Standa Procházka.
Krásný víkend tentokrát netradičně od
Dušana Sedláka
(Pavel Votruba vás všechny pozdravuje a závidí mně, přiznal to… to dětství)
Válka NATO s Ruskem už běží. Pokrytectví USA, NATO, EU, ČR nezná mezí. Fiala a Rychetského Pětikoalice a Pavel posílají naše peníze a zbraně na Ukrajinu a zatáhli nás do války proti Rusku.
Dnešní režim zařídil mládeži jen nenávist a lež, existenční problémy jejich rodičů, drahotu, nejistotu, prostě kapitalistický svrab a neštovice…..
Měli jsme štěstí, že jsme mohli prožít část života v socialistickém Československu. Fiala a Rychetského Pětikoalice a Pavel jen lžou, a kradou z našich kapes.
Soudruhu, jsem ještě o několik let starší než vy a tu dobu tedy pamatuji. Nerozporuji ani tak jednotlivé body, které uvádíte, ale vaše tvrzení, že to, jak děti tehdy žily, bylo výsledkem moudré politiky komunistické strany. Možná vás to překvapí, ale ani na západ od našich hranic nebyly v té době mobily, playstationy atd. I tam děti trávily více času venku a jezdily na kolech bez helmy. Taková byla doba. To, co popisujete, nebyla žádná zásluha Husákovského normalizačního režimu.
PS: Jak jsem řekl, jsem o pár let starší, ale že by mými hudebními idoly byl Pepíček Zíma a Standa Procházka a ujížděl jsem na pořadech typu Sejdeme se na Vlachovce to tedy ani náhodou. Dechovku jsem nesnášel tehdy a nesnáším ji dnes.
Současná propaganda totiž líčí dobu socialismu tak, jako kdyby se tu děly samé hrůzy, čemuž by mohli někteří mladí uvěřit. Ve skutečnosti se život v ČSSR zas tak nelišil od života v jiných vyspělých zemích. Každý měl své radosti i starosti a jaký si život udělal, takový ho měl. Včetně třeba preferovaného hudebního stylu.
Zásluhou lidové vlády bylo, že se i v obtížných podmínkách studené války podařilo udržet mír a prakticky odstranit bídu i nezaměstnanost.