Když v říjnu 1998 Václav Havel jako hlava českého státu přijel do Berlína, aby tu společně s mnoha představiteli Evropy oslavil výročí přijetí tzv. Vestfálského míru a potvrdil tak jeho legalitu, pokud jde o Českou republiku, nestačili jsme se divit. Možná, že namítnete, že Havel jakožto nehistorik nepochopil, že jsme jím vlastně skoro na tři sta let ztratili samostatnost. Jenže bylo to horší. Česko přestalo existovat a bylo dáno na pospas Habsburkům a násilné rekatolizaci. Tak to bylo a ne jinak.
Když skončilo jednání konané tehdy souběžně ve dvou vestfálských městech, tedy v Münsteru a Osnabrücku, byla podepsána dohoda. České království jako samostatné přestalo existovat a my jsme byli bez milosti připojeni k rakouským katolickým zemím. Přitom byl v zemi ještě do roku 1618 většinovým náboženstvím protestantismus anebo českobratrství. K podpisu došlo 24. října 1648.
Přesně o tři sta padesát let později tento akt stvrdil také Václav Havel. Tehdy už nebylo možné se vymlouvat, že »o nás bez nás«, jako tomu bylo ve vestfálském Münsteru a Osnabrücku a později v Mnichově. To se už psal rok 1938, i když potomci některých z tehdejších aktérů byli opět u toho.
České království tedy přestalo de facto existovat. Dokonce to došlo tak daleko, že majetek evangelické nebo českobratrské šlechty si mezi sebe za spornou úplatu, jíž obohatili císařskou pokladnu a tedy vládnoucí habsburský rod, rozdělili císařští generálové a katoličtí páni. Je proto přímo děsivé si pomyslit, že potomci Karla z Lichtensteinu, který jakožto zástupce císaře Ferdinanda vlastně poslal na smrt české nekatolické pány a měšťany, by měli »dostat zpět« to, co si i díky Vestfálské dohodě přivlastnili v Třicetileté válce. Chápu ovšem, že dnešní vládnoucí rod v Lichtenštejnsku už dávno na Bílou horu a pro něho následné příznivé důsledky zapomněl a domnívá se, že zapomněl také český národ.
Tehdy se válkou poničená zem, jež ztratila čtyřicet procent obyvatel, vzpamatovávala dlouho. Ze země odešli do emigrace lidé, jako byl Komenský, Hollar, Stránský… Je znám dokonce dopis Komenského švédskému kancléři Oxenstiernovi, v němž »učitel národů« vyjadřuje své veliké zklamání z podepsaných smluv a jejich vyústění.
Vestfálský mír na dlouhý čas sice zabránil velkým válkám, ale vlastně také na náš úkor. Tak jako Mnichovská dohoda, i když v tom případě mír trval jen krátký čas. Styl »o nás, bez nás« však i dnes »demokratické společenství« preferuje před jinými, i když nyní k zákulisně upečeným dohodám doslova »pod dýkou« zve ty, které chce o něco obrat. Vestfálský mír byl vlastně opravdu předchůdcem Mnichova, jak to správně vyjádřil Zdeněk Nejedlý. Jen mír, kvůli němuž byl přijímán, trval déle než ten, který byl podepsán v Mnichově.
Jenže stejně »demokratický svět« postupoval také v jiných případech. Nemohu nepřipomenout osud arabských Palestinců a nedodržení návrhu na rozdělení »svaté země« v roce 1948. Důsledky sklízíme nyní. Neomlouvám Hamás, i když zveličování zločinů, jichž se svou akcí dopustil, beru jako potřebný náboj pro světovou podporu toho, co bude zřejmě následovat. Nepochybuji totiž o tom, že půjde o velmi razantní řešení, které bude stát mnoho životů. Nebýt ovšem otevřené podpory Spojených států, nemuselo k současným násilnostem vůbec dojít. Tamní situace od samotného počátku není »národní záležitostí« USA (Biden), které podporují jednostranná řešení, ale celého blízkovýchodního a nejen tohoto světa. Dokud si to svět neuvědomí, nelze nalézt řešení přijatelné pro všechny strany.
Nemohu ani nepřipomenout Lisabonskou dohodu, jež nás zbavuje velké části naší suverenity a k níž nás stále více připoutává vládní koalice. Také ta připomíná zmíněný mír. Její důsledky těžce pocítí naši potomci.
Rozhodnutí Václava Havla jet na slavnostní připomínku podepsání Vestfálského míru bylo, slovo neuvážené je příliš slabým, zradou myšlenek, které šířili čeští nekatoličtí humanisté. Bylo také zásadním porušením Rudolfova Majestátu o náboženská svobodě a znamenalo krok zpět v kulturním a společenském sebevědomí národa. Nevím, proč si to Havel neuvědomil a svou účastí na slavnosti z roku 1998 podpořil vestfálské rozhodnutí, které skutečně bylo »o nás bez nás«. Nevěřím, že šlo jen o jeho osobní »ego«.
Jaroslav Kojzar
Český válečný zločinec Václav Havel s rukama od jugoslávské krve měl v sobě tolik nestoudnosti a drzosti, že v Německu naši zem špinil tím, že ji nazval pelechem. Takto dělal Havel ostudu zemi, jíž byl prezidentem.
Zloděj Havel, který si po listopadovém puči 1989 nakradl prolomením Benešových Dekretů, je navždy ostudou této země.
Privatizační puč 89 byl v podstatě pokračováním Mnichova 38. Gorbačov nás zradil stejně, jako Chamberlain.
Vestfálský mír především ukončil třicetiletou válku, která byla pro Evropu naprosto devastující. Měl by být proto vzorem pro všechny dnešní chcimíry, kteří dnes volají po ukončení války na Ukrajině, samozřejmě na její úkor. To by ale nesměl být Kojzar Kojzare, aby každému neměřil jiným metrem, jak je jeho zvykem.
A to jeho zpochybňování zločinů Hamásu je opravdu nechutné. Pokud označí vypichování očí, mučení a zabíjení dětí před rodiči a jejich pálení za živa za zveličování, pak si neumím představit, co by ta hamáská svoloč musela provést, aby byl Kojzar spokojen. Neskutečný hnus.
Brázda, dneska to máš slabý, slabý čajíček, musíš přitvrdit a napsat co jsi se ještě dověděl ve vysílání ČT24.
Na úkor nelegitimní a nedemokratické kyjevské diktatury a ve prospěch Ukrajiny.
Proč u Hamásu vadí to, co je v případě banderovců chváleno?