Zhlédl jsem video ze vzpomínkových oslav Stepana Bandery ve Lvově, kde se pod jeho pomníkem shromáždil nemalý počet jeho příznivců. Bylo to pod prapory a za účasti celé »armády« kněží. Také projev byl, pokládané věnce. Nešlo však jen o Lvov. Také v úterý v Kyjevě dokonce s pochodněmi prošel oslavný průvod. Oslavovalo se v Žitomiru, Rivne, Ivano-Frankivsku, a na dalších místech. Hrdina měl totiž nedožité sto čtrnácté narozeniny a ty bylo zřejmě nutné náramně oslavit. Ukrajinská státní moc k tomu poslala na ochranu několik desítek policistů. Zřejmě z obavy, že stále existují síly, které by se odvážily s tímto zaměřením státu nesouhlasit. Ani ukrajinský parlament nezůstal totiž pozadu. Na jeho tweetu se objevila dokonce fotografie nejvyššího velitele ukrajinských ozbrojených sil Valerie Zalužného, jak pózuje před Banderovou fotografií a údajně zde měl být také text o tom, že ukrajinský nacionalismus zmizí, až Rusko (»ruské impérium«) přestane existovat, a dokonce tvrzení, že Zalužnyj »dobře zná pokyny Stepana Bandery«. Po velmi rozhořčené reakci polských představitelů, dokonce bylo potřeba jednání polského premiéra Mateusze Morawieckého se samotným ukrajinským předsedou vlády Denysem Šmyhalem, jak fotografie, tak text zmizely.
Proto, kdo to vlastně byl Stepan Bandera? Bojovník za svobodu Ukrajiny, terorista, vězeň v koncentračním táboře, soukromník, který po svém propuštění údajně na nic neměl vliv a vlastně i oběť »stalinského režimu«?
Takže – narodil se 1. ledna 1909 v haličské obci Staryj Uhryniv patřící tehdy do rakouského mocnářství. Z velkých měst měl blízko do Lvova, kam také nakonec odešel po absolvování gymnázia ve Stryji (asi šedesát kilometrů od Lvova) dále studovat. Po porážce rudých se Lvov stal součástí Polska a byl jím až do září 1939, kdy ho sovětská vojska opět připojila k území Ukrajiny.
Díky prostředí, v němž vyrůstal, se stal stoupenec radikálního nacionalismu a dokonce ve dvaceti letech, ještě na studiích, členem Organizace ukrajinských nacionalistů (OUA). Tato organizace svůj boj za nezávislost Ukrajiny, i když ve Lvově žili nejen Ukrajinci, ale i Poláci a bylo tu velké množství Židů, viděla v tom, že podnítí vzájemnou národnostní nenávist terorem a vraždami, z níž bude OUA profitovat a jejím prostřednictvím se podaří získat nezávislost.
Bandera byl velmi aktivní. Proto rychle postupoval ve funkčním žebříčku. V roce 1932 se stal dokonce jejím vojenským velitelem. Pod jeho vedením tato organizace v roce 1934 zavraždila ředitele lvovského gymnázia Ivana Babije, protože byl, podle OUA, prý »propolský« (ulice, kde sídlí gymnázium, se dnes jmenuje Banderova). Pak přišel Banderův »majstrštyk«. Byl rok 1934 a za jeho vedení byl zavražděn polský ministr vnitra Bronislaw Pieracki. Tady však přece jen došlo na aktéry atentátu. Bandera byl odsouzen a nebýt začátku války, ani by se v roce 1939 nedostal na svobodu.
Tady existují dvě verze. Podle staré byl přesunut do jiného vězení, dál od fronty a odsud uprchl, podle novější byl osvobozen (propuštěn) nacistickými vojáky, aby se podílel na řízení nacionalistických ukrajinských skupin v Haliči a Volyni. Existuje však podezření, že jednotky OUA řídil z Němci obsazeného území, tedy z Generalgouvernamentu.
Je ovšem potvrzeno, že v té době navázal úzké kontakty s Abwehrem a stal se jeho agentem. Dostal i krycí jméno Consul. Za pomoci právě Abwehru se měly uskutečňovat i zmíněné teroristické akce.
Když 22. června 1941 Německo napadlo Sovětský svaz, sjednotil své síly a spoluobsadil společně s německou armádou Lvov a jeho okolí. Jeho cílem byla samostatná Ukrajina. Teror se dostal k svému vrcholu. Podle současného ukrajinského výkladu se prý do teroristických akcí sám Bandera nezapojoval. Nebývá ovšem zvykem, že velitelé, kteří velí, by se do vraždění zapojili osobně. Ani Hitler nikoho svou rukou nezabil.
Okamžitě poté, co nacistická vojska vstoupila bok po boku s banderovskými nacionalisty do Lvova, došlo k prvnímu pogromu. Byl vyvolán banderovci. Židé a další prý pomáhali NKVD. Nebyla to pravda, ale bojůvky nacionalistů zabíjely i na ulicích. Podle svědectví tak bylo zavražděno od konce června do počátku července jen ve Lvově na 4000 Židů. Tehdy velel OUA Bandera.
On také byl u vzniku SS jednotek Nachtigal a Roland. Na podvratnou činnost v Haliči a na Ukrajině v té době obdržel 2,5 milionu marek.
Druhý následný pogrom měl dokonce svůj název – Petljurovy dny. Podle badatele Breitmana při něm zahynulo na 5000 Židů. Kromě toho na Městském stadionu vraždili i esesáci. Zajímavé je, že statistiky vedou obě »akce« odděleně.
Dalších krvavých akcí, tedy ve vnitrozemí Volyně a Haliče, v Babin jaru, se prý Bandera osobně neúčastnil. Ani vlastně nemohl. Jako velitel však o nich musel vědět a mohl je zastavit.
Program vytvoření samostatné fašistické Ukrajiny vyhlášený jím a jeho nejbližšími okamžitě po napadení SSSR a vstupu do obsazeného Lvova, však již 23. června sdělil dopisem přímo Adolfu Hitlerovi, a aniž by čekal na jeho vyjádření, vyhlásil Ukrajinu za samostatný fašistický stát. Příslušný dokument, jenž byl vylepen na nárožích Lvova, končil slovy: »Sláva hrdinské německé armádě a jejímu Führerovi Adolfu Hitlerovi«.
Tento záměr však neodpovídal plánu nacistického velení. Proto byl už 5. července poslán do domácího vězení, a když ani pak nezbrzdil svou nacionalistickou činnost, byl odvezen společně s dalšími členy svého tehdejšího štábu do Berlína, odkud se nesměli na Ukrajinu vrátit. Také odtud však pokračoval v řízení OUA. Stále pokračující činnost v tomto směru však znamenala jeho zadržení a odvezení do zvláštní cely (na zvláštní oddělení) tábora Sachsenhausen, kam byli umisťováni prominentní vězni.
Tady zůstal až do podzimu roku 1944, kdy nacisté jeho služeb opět potřebovali. Po propuštění však uprchl a skrýval se, aby v únoru 1945 na konferenci OUN-B, jež převzalo prapor OUA, byl zvolen vůdcem organizace, tentokrát bez protektorátu nacistů. Začalo období boje na všechny strany.
Po válce, ač stíhán sovětskými úřady, zůstal na svobodě a dále řídil protisovětskou, protipolskou a další činnost. Jeho muži dokázali povraždit tisíce Poláků, Židů, Rusů, nespolupracující Ukrajince, ale i Čechy (připomínám události na Volyni), Maďary, Rumuny. Jeho činnost ukončil v roce 1959 atentát, jenž provedla zřejmě sovětská rozvědka.
To všechno o Stepanu Banderovi víme. Ví to i představitelé naší vlády. Přesto se na rozdíl od Polska neohradili proti Banderově lednové glorifikaci a stejně jako havloidní bojovníci »za pravdu a lásku« mlčí, když se pod znaky a prapory banderovských sotní ve zbytečné válce údajně bojuje za demokracii a svobodu.
Jaroslav Kojzar
Pana Harfu čtu rád. Je to šťoural, který umí jen urážet. Přečetl jsem si také článek o Banderovi, který se snaží znevážit. Je sice možné, že autor mohl ještě razantněji odkrýt sovětskou rozvědku v úloze zavraždění Bandery, ale podle mého, čin vraždy bývá vždy potvrzen jen rozsudkem soudu a to mně chybí. Proto si myslím, že slovo údajně sem patří. Postsovětská literatura totiž už mnohé postavila na hlavu, aby se v klidu zase vrátilo na své místo. A pochybovat patří k serióznosti, což mi u Harfy chybí. Harfa se totiž pokouší jen znevážit něco, co sám nezná a autora článku pokládá za svého soupeře, alespoň pokud jde o dějiny socialismu. . Zřejmě nenašel jiný důvod útoku na autora článku, ani chyby v autorově tvrzení, a to se mně zdá hodně málo. Musíme ovšem počítat i s tím, že kryjící anonymita kryje i obhájce banderovských metod. Patří mezi ně také Harfa? Reakce Harfy mně totiž připadá, jakoby on byl potrefenou husou. Nevím, kdo Harfa je, ale zapšklost jeho psaní mě vede k poznání, že jde o bývalého dogmatického člena KSČ, který se nemůže smířit s tím, že jeho názory opsané z Dějin VKS(b) a jiného podobného dogmatického čtení nikdo nebere.
Neřekl bych, že někoho urážím, ale autor a jemu podobní digmatici nesou velký díl odpovědnosti za diskreditaci české levice, která této zemi chybí, KSČM a ČSSD svými parlamentními postoji k ní měli často daleko. Velmi jste mne pobavil, že pod krycím jménem fandím banderovcům a jsem bývalý dogmaticky člen KSČ. Tato vaše tvrzení může omluvit snad jen více než 2 promile v krvi…
Autorova věta :“Jeho činnost ukončil v roce 1959 atentát, jenž provedla zřejmě sovětská rozvědka.“ je od člověka, který se považuje za historika neuvěřitelná. Ještě před rozpadem SSSR za Gorbačova byly zveřejněny nejtajnější dokumenty VKS(b), NKVD, KSSS, které se týkaly například kauzy Katyně včetně jmen a podpisů dotyčných zločinců, kteří příkaz vydali. Díky odtajněným dokumentům proto víme že Banderu v říjnu 1959 zavraždil agent KGB Bogdan Stašinskyj pomocí plynného kyanidu, Příkaz k vraždě vydal po konzultaci s Nikitou Chruščovem tehdejší šéf KGB Alexandr Šelepin. Nebyl by to východní stepní Mordor aby zákeřný vrah nebyl vyznamenán vysokými sovětskými řády, obdobně jako v minulosti třeba Ramón Mercader (vrah Trockého),který to „dotáhl“ na Hrdinu SSSR…
To byl skvělý tah, poprava Bandery. Ostatně třeba také Izrael postupoval podobně při pronásledování nacistických zločinců, ochraňovaných nedemokratickými režimy. Vždyť pana Adenauera (a západoněmecký režim obecně) nikdo nenutil, aby tyto zločince ochraňoval.
O Katyni nemá smysl v současné době mluvit, když v Čechistánu nemáme svobodu slova ani vědeckého bádání.
Nebyl by to Kojzar, aby nám na zde velmi často propírané osobě ukrajinského nacionalisty Bandery opět nepředvedl své podprahové ospravedlňování ruské agrese na Ukrajině. Ten zkreslený historický exkurz si mohl odpustit, ten si umíme dohledat sami. Včetně objektivního hodnocení jeho rozporuplné osoby v kontextu tehdejšího dění.
PS.: Nejméně 20 životů si vyžádal sobotní ruský útok, který zasáhl obytný dům v ukrajinském Dnipru. Podle Kojzara zřejmě nacisti. Dobře jim tak.
Jaké ruské agrese?
Orwell by měl radost, jak geniálně předpověděl newspeak, kde černá je bílá a bílá je černá.