Vazalství, nebo národní zájem?

Nepřipomenout si 21. srpna 56. výročí invaze tzv. spřátelených armád, v čele se Sovětskou armádou, do Československa by bylo velkou chybou. Československo, tehdy vedené komunistickou stranou v čele s reformními komunisty se dostávalo již od jara roku 1968 na stránky světového tisku. Českoslovenští reformní komunisté v čele s A. Dubčekem se idealisticky snažili uplatnit politický systém socialismu s lidskou tváří. Tedy socialismu, který by byl spojen s demokracií a politickou pluralitou.

Takové byly představy alespoň velké části z nich. A upřímně, pokud by nenastal zásah »spřátelených« armád, vývoj v Československu by šel z logiky věci k vytvoření společnosti, která by spíše připomínala jugoslávský nežli sovětský systém. Tedy v té první fázi, a pokud by se rozvinula volná hra politických sil, dříve nebo později by se obnovilo spektrum politických stran. Tedy nekomunistických politických stran, ať už v rámci Národní fronty, anebo mimo její rámec. Aktivizovali se národní socialisté, lidovci, s obnovou své činnosti začala také sociální demokracie.

Pokud jde o ekonomiku, výsledkem tohoto procesu, který by mohl vyvrcholit demokratickými volbami, by bylo nejen vytvoření politického pluralismu, ale také smíšeného hospodářství. Ekonomiky, kde by vedle státních podniků a silných hospodářských celků v zemědělství (družstev) vznikaly živnosti a postupně také středně velcí podnikatelé, tak jak to bylo v té době běžně v Polsku a NDR.

Svět byl ovšem rozdělen. Nemohu napsat, že byl »tehdy« rozdělen, protože on je rozdělen znovu. Ale to je jiný příběh.

Lidé v politickém byru sovětské komunistické strany (KSSS) došli v průběhu roku 1968 k názoru, že Československo pod vedením reformních komunistů je na cestě k opuštění sovětského bloku. A že tedy dojde k závažnému narušení rovnováhy sil, která se vytvořila v Evropě po Jaltské a Postupimské konferenci, tedy ujednáními mezi Stalinem a představiteli Západu. A poté, co spadla od Baltského moře až k Jadranu »železná opona«. Prostě Československo nebylo v pozici Finska, které leželo na okraji zájmů sovětského impéria a pro Sovětský svaz bylo výhodné pěstovat si dodávkami levných surovin jeho ekonomiku, která byla v mnoha směrech servisem především pro něj. Ve střední Evropě podobný model, tedy »finlandizace«, neměl šanci. Pokud by Sovětský svaz nehrál po roce 1945 větší hru, např. na získání Francie či Itálie a nebo obou těchto zemí do svého bloku, běžným demokratickým způsobem ve volbách. Stalin si jistě vyhodnotil po parlamentních volbách v Itálii a Francii, že získat tyto země pod svou kontrolu je chiméra. A proto nutně selhala v Československu také politika »stavění mostů mezi Východem a Západem« prezidenta E. Beneše.

Přispěli k tomu především českoslovenští komunisté, kteří se dostali do zcela vazalského vztahu k Sovětskému svazu. Gottwald nebyl Tito a vůbec se nepokusil o to jít, jako českoslovenští komunisté dlouhou dobu před posledními demokratickými volbami v roce 1946 (i nějaký čas po nich), československou cestou. Připomeňme, že čs. komunisté tehdy mluvili o tom, že nechtějí jít např. v zemědělství cestou vytváření kolchozů, že zachovají živnostenské podnikání, smíšenou ekonomiku a vlastně politický demokratický systém. Po únoru 1948 však komunisté zahájili nesmlouvavou diktaturu.

V roce 1968 měli možnost tuto svou obrovskou chybu napravit. Dohnat náskok ekonomicky nejvyspělejších zemí Západu by v té době netrvalo dlouho. Možná 10 let, ne více. Bohužel, reformní pokus v Československu byl zastaven brutální silou. A připomeňme, že americký prezident Johnson v době srpnové invaze v srpnu 1968 pobýval v klidu na svém ranči v Texasu. Kromě vyjádření slovní a tedy morální podpory Západ vůči Československu neudělal nic. Ano, postaral se o tisíce nových československých exulantů, kteří si poté vesměs vytvořili na Západě velmi slušnou existenci. Ale jinak nic. Železná opona, která se zdála být v roce 1968 notně zrezavělá, najednou znovu sklapla a uvěznila nás v pasti normalizačního režimu. Prezident Pavel dnes hovoří o tom, že bychom se měli poučit z minulosti. Nepochybně. Ale jinak, nežli on říká. Chce to nenahradit jedno vazalství vazalstvím druhým. Proto jsem v letech 2007 a 2008 udělal všechno proto, aby na našem území nevznikla vojenská základna Spojených států a to 60 km od Prahy. Vyvolalo by to konfrontaci s Ruskem, růst napětí v Evropě. A dnešní vyhrocené vztahy mezi Ruskem (tehdy mnohem slabším nežli dnes, ale s účinnými jadernými zbraněmi) by přinesly dnešní politickou dobu ledovou v Evropě už v roce 2008. Tedy nejpozději.

Současná politická garnitura varuje před Ruskem. Když se jí to hodí, přeceňuje jeho vojenskou sílu a možnosti. A když se jí to hodí, tak naopak Rusy karikuje a snižuje jejich význam. A potenciál Ruska jako páté nejsilnější ekonomiky světa podle parity kupní síly.

Díky této konfrontační politice jsme uvízli v konfliktu na Ukrajině, který se nedá vyřešit vojensky. Kromě toho, pokud zvítězí v amerických prezidentských volbách D. Trump, tak se financování konfliktu Ukrajiny s Ruskem přenese plně na Evropu, respektive na EU a evropské členy NATO.

To chceme? Rusko se svými spojenci, na prvním místě s Čínou a také s Indií a dalšími členy volného společenství BRICS, je potřeba brát vážně. Je už jedno zda jej bereme jako regionální nebo světovou velmoc. Každá velmoc má své bezpečnostní zájmy. Mají je i Spojené státy. Proč by je nemělo mít i Rusko? Na rozdíl od řady dnešních komentářů, třeba prezidenta Pavla, ale také např. politického poplety Pitharta, si nemyslím, že je Rusko státem, jehož cílem je podmanit si střední a západní Evropu. Na tom prostě nemá zájem, ani ekonomický ani politický. Co by tím získalo? Vlastní surovinovou základnu má dostatečnou a Rusko přese všechno patří stále ke státům s překvapivou ekonomickou stabilitou a to přes 14 kol západních sankcí.

My máme svoje vlastní problémy. Ve dvou posledních letech vzrostla inflace až o 30 % a snížila se výrazně kupní síla obyvatelstva a jeho životní úroveň. Pokračování války na Ukrajině a případné přenesení části výdajů, které dnes ještě nesou na svých bedrech, pokud jde o válku s Ruskem, USA, na evropské země by znamenalo další útok na životní úroveň lidí. Ministryně obrany Černochová blouzní o rozpočtu svého ministerstva na příští rok ve výši 170 mld. Kč. Při stagnaci českého hospodářství a pomalém růstu jeho příjmů v příštím roce dojde k redukci výdajů státu v řadě položek souvisejících s životní úrovní lidí. Ve školství, zdravotnictví, sociální oblasti, prostě všude. Iluze stranou, je potřeba ukončit tuto zbytečnou válku.

České obyvatelstvo v dalších letech čekají další těžké zkoušky, o kterých současná politická garnitura prakticky nemluví. Útokem na životní úroveň budou opatření Green Dealu, což zasáhne jak výdaje státního rozpočtu (a lidé to budou muset zaplatit v daních), tak výdaje domácností. Postupně, nejprve nenápadně a pak brutálně.

Stejným útokem na životní úroveň českých lidí při monopolním charakteru české ekonomiky, kde velké, většinou nadnárodní společnosti drze diktují ceny a tržní podmínky, bude zavedení eura. Krok sice systémově správný, ale v českých podmínkách, kdy ekonomiku ovládají »velcí kluci«, to bude znamenat další negativní zásah do životní úrovně českých lidí.

A pak zde máme zbrojní výdaje, které představují přímo vyhazování peněz z okna. Např. na nákupy předražených stíhaček F-35, když můžeme mít mnohem levnější Gripeny. Na pořízení desítek německých tanků Leopard. Na pořízení téměř 250 švédských obrněných vozidel a samozřejmě na desítky dalších zbraní a zbraňových systémů dovážených ze zahraničí. Slavit orgie nenasytnosti tak bude zejména americký vojensko-průmyslový komplex a zbrojaři výše uvedených zemí. Představa, že české firmy se budou podílet významnějším způsobem na dílčích dodávkách pro výrobu těchto zbraňových systémů, je jen bluf a marketingový tah. Samozřejmě, že dovozy takto drahých zbraní negativně poznamenají zahraniční bilanci státu a tedy i jeho HDP v příštích 10 letech.

To vše je důsledek nekončícího vazalství této vlády vůči Washingtonu, vůči NATO a vedení EU.

A perspektivně se čeští občané mohou »těšit« ze dvou až čtyř superdrahých nových bloků jaderných elektráren. První z nich bude někdy za 20 let (z toho už mně hlava asi bolet nebude), ale vysoké náklady, přebujelé náklady na výstavbu bloku budou znamenat také vysoké ceny elektrické energie prodávané monopolními dodavateli lidem a firmám. Z toho je možná určitá cesta, únik, tím, že občané, kteří mají k tomu podmínky, si pořídí vlastní výrobu elektrické energie v solárních panelech. Ale i k tomu jsou potřeba finance. A také levné technologie (ty má dnes, jak to vypadá, jedině Čína). Výzvou před budoucími politickými garniturami Česka je, aby svou zemi nenechali upadnout do pout vazalství. Tentokrát ne Sovětského svazu, ale někoho jiného. Národní zájem by měl být tím, co pohání činnost českých politiků. Zatímní postoje české pravice a tedy současné vlády respektují jednoznačně zájmy cizích mocností. Ty ovšem říkají, že jsou našimi přáteli. Ale i s přáteli máme přece často rozdílné zájmy. Prostě, česká pravice se z vazalství českých komunistů před rokem 1968 a po roce 1969 vůbec nepoučila.

Jiří Paroubek, předseda ČSSD