Varšavské povstání – trochu jiné vzpomínání

Včera bylo osmdesáté výročí ukončení, tedy porážky, Varšavského povstání. Nechci o jeho průběhu psát. Musel bych opakovat velmi vyčerpávající článek Jana Zemana (1. srpna 2024), který vyšel na iportal24.cz. Jde mně dnes o něco zcela jiného, o namyšlenost, snahu za každou cenu poněkud změnit tok událostí a prosadit svá ega.

Onoho 1. srpna 1944 začalo ve Varšavě dlouho připravované povstání. Jenže, proč právě v té době? Bylo předběžně projednáno se Spojenci, především s pomalu se blížící Rudou armádou? Jaký byl důvod? Mluví se dokonce o tom, že velitelé Zemské armády chtěli tímto povstáním zahájit svými silami osvobozování Polska a dokonce odmítli jednání se sovětským vedením. Dobře, je to možné. Začněme v naší úvaze tím, že začalo. I když třeba zaskočilo samotné plánovače a vypuklo předčasně. Fakt, že nic nebylo předprojednáno s Rudou armádou, nelze jednoduše »sporadismem« vysvětlit. Šlo o nenávist proti všem Rusům, tak byl nazýván Sovětský svaz, pocházející z dob po »dělení Polska«? Nebo o churchillovskou nenávist k socialismu, protože povstání se uskutečnilo s souladu s plánem polské londýnské emigrantské a tedy i britské vlády? Plán dokonce obsahoval záměr uskutečnit povstání v celém Polsku a předejít tak vstupu Rudé armády do země. Nakonec však zbyla Armiji krajowe jen Varšava.

Pokud jde o Rusko, je ovšem pravdou, že ze všech tří dělitelů Polska koncem 18. století byl carský režim nejnetolerantnější a že několik polských povstání na území ruského záboru bylo tvrdě až krutě potlačeno. Takže jistý »lidový problém« s Ruskem přetrvával a mohl najít podporovatele i mezi civilisty.

Pokusme se odpovědět na výše položené otázky. Především však si řekněme, kde tehdy byla Rudá armáda? Koncem července osvobodila Lvov, Přemyšl, Brest nad Bugem, probila se až k Rižskému zálivu, tedy ve všech případech dost daleko od Varšavy. Po vyčerpávajících bojích v Bělorusku se totiž fronta zpomalila. Pravý břeh Visly dosáhly její předsunuté jednotky až 15. září. Druhý den se část jednotek Armiji ludowe, jež bojovala pod velením generálů Berlinga a Schwierczewského po boku Rudé armády, pokoušela přeplavat Vislu a připojit se k povstalcům. To se sice povedlo, ale v závěrečných bojích jednotka vykrvácela. Je nacisté, pokud se jim dostali do rukou živí, bez milosti stříleli. Válka na východě mezitím pokračovala na karpatsko-dukelské frontě a podél polské části Karpat, na hranicích Běloruska a Východního Pruska. Bylo třeba pevnost, jakou byla Varšava krytá i řekou Vislou, obklíčit ze severu i z jihu a teprve pak jí dobýt. Přitom co nejméně ohrozit civilní obyvatelstvo. To se společně s polskými jednotkami Rudé armádě podařilo až 17. ledna 1945.

2. října 1944 generál Bór Komorowski velící Armiji krajowe v celém Polsku společně se svým zástupcem gen. Okulickim (Niedźwiadek) podepsali za přítomnosti představitele německého velení gen. SS (obergruppenführera) Ericha von dem Bach-Zelewskiho kapitulaci. Podle ženevské konvence byli – a s nimi jejich vojáci – vzati do zajetí. To se lišilo od běžného nacistického jednání s vojáky a netýkalo se cca dvou set tisíc civilních obyvatel Varšavy, kteří byli nacisty povražděni. Proč měli právě oni jiné zacházení? Nevím. Jisté je, že Bór Komorowski po válce odejel do Anglie a brzy se stal předsedou polské exilové vlády, zatímco dosavadní vůdce emigrace Mikolajczyk přijal místo ve vládě, jež rekonstrukcí vznikla z té prosovětské Lublinské. To také o něčem svědčí, nemyslíte? Připomeňme v té souvislosti osud československých generálů Viesta a Goliana, které nacisté bez milosti nakonec zastřelili.

Sovětské vedení si bylo vědomo všech úskalí tak neuváženého povstání. Také cílů, které si vytýčilo velení Armiji Krajowe. Proto 16. srpna předalo britské vládě nótu, v níž napsalo, že jde o »nesmyslné a strašlivé dobrodružství« a dále zdůraznilo, že »musí se distancovat od varšavského dobrodružství«.

Znalo i odmítnutí Bóra Komorowskiho jednat se sovětskou stranou, jeho zákaz styků povstalců s představiteli Rudé armády. Předpokládalo, že letecké pomoci, zbraní a střeliva, se jim dostane ze západu, a tak zabrání osvobozování Polska sovětskou armádou. Nestalo se tak. Britové povstalce nechali vykrvácet. Vlastně už podruhé. Poprvé v »podivné válce« roku 1939. Sovětská strana v té době byla plně angažovaná v podpoře Slovenského národního povstání a v bojích o vstup na Slovensko. Mohla tedy vypomoci jen částečně. Musela se zaměřit na cíle, jež byly v souladu s jejím postupným osvobozovacím plánem a také s postupem na Berlín. V Pobaltí totiž stále byly silné jednotky wehrmachtu, jež kdykoli mohly napadnout Rudou armádu z boku, a na Slovensku krváceli povstalci, s nimiž bojové akce byly koordinovány. I když, jak se ukázalo, také zde hrál roli lidský faktor a nepředpokládané nasazení nacistických jednotek, které by prohrou na Dukle vlastně otevíraly cestu nejen do Československa, ale vlastně do celé střední Evropy. Proto byl zdejší boj mnohem krutější, než na jiných místech fronty, i když ani tam to nebylo jednoduché a stál velké množství životů.

Včera jsme si tedy připomněli definitivní porážku Varšavského povstání. Měli bychom si však připomínat především těch asi dvě stě tisíc mrtvých, kteří zemřeli kvůli namyšlenosti a zájmům mocných. Zatím jsem četl jednostranné výklady »o nepomoci« Rudé armády, ale ty k pochopení skutečnosti neslouží.

Jaroslav Kojzar