Před sedmdesáti sedmi lety dopadla první atomová bomba na Hirošimu a o tři dny později druhá na přístavní Nagasaki. V univerzitním městě, kde nebylo významných vojenských sil, zahynulo okamžitě devadesát tisíc lidí a postoupně dalších sedmdesát šest tisíc na nemoc z ozáření, v menším Nagasaki pak šedesát tisíc obyvatel a následně pak dalších dvacet tisíc. Otázka »Bylo to nutné?« není dodnes zodpovězena.
Krátce po bombardování podle dohody v Postupimi Sovětský svaz vypověděl válku Japonsku a bleskovou operací ničil nejsilnější seskupení japonské armády a navíc Japonsko bylo na pokraji ekonomického krachu a naprostého vyčerpání. Porážka byla nevyhnutelná. Proto 15. srpna japonská vláda konečně kapitulovala. Toto vše si lze přečíst dodnes v novinových článcích a na internetu. Jen hodnocení o účelnosti tohoto činu chybí, protože rozdílnost názorů je tak veliká, že ani odborníci se nemohou shodnout.
Dovolím si i já vyřknout svůj názor. Shozené bomby jistě svůj vliv při rozhodování, zda kapitulovat či dále vést už tak jen ústupovou válku, jistě měly. Japonci si ovšem museli uvědomit, že Američané sice mohou mít ještě další bombu v záloze, ale nikoli tolik bomb, aby se jim podařilo zlomit ducha fanaticky vychovávaného japonského obyvatelstva a nějak účinně úplně zničit jeho ozbrojené síly. Pokud by do války nevstoupil Sovětský svaz, nemohlo to ani zabránit, aby Kvantungská armáda rozmístěná v Mandžusku, tedy jakási záložní plně schopná síla, byla rychle přesunuta nejen do samotného Japonska, pokud by se ho někdo pokusil přímo obsadit, ale i na další místa většinou ostrovních bojů. A ono nešlo jen o samotné Japonsko. To vlastně ovládalo východ Asie a mohlo se v něm držet velmi dlouho, a to i při pádu mateřské země.
Vstup Sovětského svazu do války však znamenal konec nejsilnější japonské armády, tedy zálohy pro případné další boje, a vlastně i konec nadějí.
Je tu také otázka, zda ony dvě bomby neměly mít ještě další psychologický význam. Tentokrát směrem k Sovětskému svazu, protože západní spojenci se začali prudce odklánět od mírových snah Postupimi. V domácích volbách poražený Churchill se nesmířil s myšlenkou zničit socialistický svět, konkurenta, jenž mohl zastínit kapitalistické vládnutí, a prezident Truman, na rozdíl od zemřelého Roosevelta, byl jeho názoru nakloněn. Proto přímo v Postupimi, jen několik dnů před shozením první bomby, Stalinovi s významným úsměvem řekl, že mají zbraň, která tu dosud nebyla.
Stalin zachoval klid, nenechal si vnutit hru západních mocností, a postupoval dál ve smyslu postupimské dohody. Jistě si ovšem byl vědom hrozby Trumanova sdělení. Možná, že ovšem věděl, že Američané v té chvíli mají k dispozici skutečně jen dvě bomby a v dohledné době další mít nebudou. Možná také to zabránilo pokračování války, i když k tomu nebylo již nakloněno veřejné mínění světa. Bylo nutné, aby Churchill znovu vyhrál volby a mccarthismus ovládl Spojené státy. To chtělo čas. Mezitím měl Sovětský svaz k dispozici adekvátní obranu a svou atomovou bombu.
Dnes se zvon v Hirošimě znovu v 8.15, kdy bomba v roce 1945 dopadla na město, rozeznívá a lidé nejen v Japonsku si připomínají varování, které lidstvu přinesla.
Václav Ort, kandidát do Senátu