Válečné »Máte slovo« u paní Jílkové

Kdysi se vyprávěl vtip, který jsem si připomněl po té, co jsem uviděl pořad paní Jílkové Máte slovo (26. 9.). Je drastický, omlouvám se. Takže… Potkali se v OSN na chodbě dva diplomaté. Jeden český, druhý ruský. Ten český tomu ruskému sdělil, že do války s Ruskem jdeme s plným nasazením. Je nás prý s utečenci z Ukrajiny jedenáct milionů, což je už síla. Ruský diplomat odpověděl okamžitě. Zeptal se, zda jeho protějšek ví o tom, že na území Ruské federace žije na sto padesát milionů lidí a s těmi, jejichž rodným jazykem ve světě je ruština, to bude na dvě stě milionů? Čech se zarazil a vyrazil ze sebe: Proboha a kam vás pochováme?

Skutečně. Pravá část přítomných ve studiu mohla být oním českým diplomatem. Také z nich čišela krvežíznivost. Asi by, kdyby mohli, válku vedli do posledního Rusa. Čekal jsem, kdy se vrhnou na své oponenty, především na poslance SPD Kotena a generála v. v. Šándora, případně na další přítomné sedící vlevo vedle nich. Pořad by tím získal na větší sledovanosti. Tentokrát se moderátorka Jílková snažila udržet emoce obou táborů pokud možno v klidu. Je to ovšem těžké v pořadu, který vede vždy jen k jitření mezi tábory, zvláště pak, jde-li o tak výbušné téma, jako je angažovanost ve válce na východě Evropy.

Na straně jediné pravdy se tak postavili (posadili) ministr Dvořák, diplomat a analytik Votápek, ajťák z Uherského Brodu, protirusky zaměřený ruský občan žijící v Česku, Ukrajinka, která k nám prý musela utéci, jakási dáma, jež si myslí, že zřejmě má vždy pravdu… Poněkud modifikované otázky, než byly předem zveřejněny, v konečné úpravě pak mohly znít: Zastavily by Putina zbraně dlouhého doletu? Jste pro to, aby se takové zbraně použily? Dovolí si Putin použít jaderné zbraně, nebo jde zase jen o bluf? A vlastně také: Máme se dál angažovat v této válce? Má se vést až do konce?

Nechci však na výše uvedené otázky odpovídat. Je to zbytečné. Ani přítomní tak neučinili. V podstatě se nedohodli na ničem. Zaujala mě jen některá tvrzení zmíněných válkychtivých rusofobů. Tak třeba poněkud přestárlého Piráta, býv. konsula a dnes údajného analytika Votápka. Prý, cituji, »nechme Ameriku, ať se postará o své problémy, o Tchaj-wan, Čínu, a my (tedy Evropská unie) se postaráme o Rusko…«, nebo »v čele země (Ruska) je zločinná smečka…«, která prý stále lže. Tvrzení, že Zelenský začal válku je prý nepravdivé. Proč však byly z těžkých zbraní ukrajinské pomajdanské armády ostřelovány Donbas či Luhansk a umíraly tam i děti?

Nevím, jak si pan Votápek ono »postarání se o Rusko« představuje. Neřekl to. Měl zřejmě na mysli povolení využít zbraně delšího doletu na cíle v Rusku, na Moskvu, uralská města, Volgograd (?)… Byl zklamán, když bylo připomenuto, že Zelenského Ukrajinci souhlas z USA, Německa ad. nedostali. Šlo mu tedy o poslání evropských a tudíž i českých vojáků do východní války? Asi. O to dobýt kus Ruska, možná až Moskvu? Sen je jedna věc, znamená však mnoho zbraní, munice, vojáků, potravin. Dodávat však Ukrajině více než dosud, nemůžeme. Máme prázdné muniční sklady, zbrojovky, a jak řekl oponent, generál v. v. Šándor, fabriky nestačí potřebné množství vyrábět, sami nemáme to, co bychom potřebovali.

Zazněla slova o tom, že Ukrajině jde jen o návrat území, které po Majdanu okupovali Rusové. Jenže po Majdanu, kde byly porušeny zákony země, kde za přispění peněz ze Spojených států (náměstkyně zahraničí USA Nulandová přiznala pět miliard dolarů) byl svržen zákonný prezident, platila dohoda, jíž podepsaly státy Unie o spolupodílnictví opozice na moci, jen dvě nebo tři hodiny. S jejím zněním nespokojené USA ji nakonec prostřednictvím povstalců především ze západu země také zlikvidovaly. To byl podnět východním oblastem Ukrajiny obývaným většinově etnickými Rusy odmítnout převrat a pro obyvatelstvo Krymu uskutečnit další z řady plebiscitů o odtržení od Ukrajiny. Připomeňme v této souvislosti prozrazený telefonní rozhovor paní náměstkyně Nulandové, že Spojené státy se na EU mohou vy*rat, jenž byl vskutku »mezi spojenci kolegiální« (!) a za nějž se následně musely omlouvat.

Ona »zločinná smečka« podle Votápka vycházela z toho, že by mělo platit to, co slíbil prezident George Bush Michailu Gorbačovovi na výletní lodi Maxim Gorkij, že NATO se na východ nebude rozšiřovat. Přesto se rozšířilo. Rusko mlčelo. A nyní mělo jít dokonce o Ukrajinu. Byl zveřejněn dokument, že Rusko žádalo, aby alespoň v Rumunsku nebyly rozmístěny střely s plochou drahou letu Tomahawk a USA nerozmisťovaly své síly na Ukrajině. Nedostalo odpověď. Jenže zároveň pronikla na veřejnost informace, že námořní základna Sevastopol, odkud Ukrajina měla vypovědět ruské námořnictvo, bude pronajata Američanům. To už nebyla legrace. Tím se Černé moře mělo stát »americkým rybníkem« a Rusku tak mělo být zabráněno, aby zde mělo flotilu. Vše mělo být předprojednáno dokonce ještě před Majdanem s prezidentem Kučmou. Janukovyč byl pochopitelně proti. I proto musel být odstraněn. Kyjevský převrat to všechno měl zřejmě urychlit. Neurychlil, Krym stačil zorganizovat plebiscit, po něm se odtrhnout od Ukrajiny a rychle zorganizovat obranné síly, aby narychlo vytvořené části armády složené z pravicových západoukrajinských bojůvek, jako byl Pravý sektor ap., nemohly proniknout přes Pěrekop do nitra Krymu.

Analytik Votápek nám také sdělil, že ruské vedení soustavně lže, a proto se s ním musí jednat z pozice síly. Jako příklad uvedl rozmisťování raket na Kubě. Tehdy je prý zásadní postoj USA donutil Rusko stáhnout. Jen jakoby mimochodem zapomněl na to, že šlo vlastně o dohodu. USA si domů měly odvézt rakety z Turecka a Rusové z Kuby.

Zajímavě vystupoval také jeden z našich dvou ministrů zahraničních věcí Martin Dvořák. Jsme zemí, která si může dovolit mít na zahraničním postu dva ministry. Proč ne? Máme na to.

Vyslovil vskutku »průkazný argument«, když od důchodce naproti uslyšel, že Ukrajina by měla kraje s ruským obyvatelstvem Rusku odstoupit a byl by pokoj. Řekl, že je to, jako bychom souhlasili s tím, že v případě ruského útoku agresorovi postoupíme Moravu. Demagogie, namítnete. Ano, je to tak. Tady u nás nedošlo k puči, jakým byl Majdan, který pod vlivem USA a Evropské unie (NATO) nedemokraticky svrhl zákonnou vládu. Nežijí zde dva národy, všude jsou Češi. Hantec nebo hanáčtina není moravským jazykem, dokonce ani blízkým ruštině. Není středověk, přemyslovské období nebo doba, kdy se s Moravou všelijak licitovalo a připisovala se na čas Korvínovi. Morava vždycky patřila k zemím Koruny české, nikdo ji svévolně nevydal nastálo proti vůli zdejších obyvatel, jako tomu bylo při převodu Krymu na Ukrajinu. Žádná ze smluv, ani ta s Korvínem, neznamenala trvalé spojení s Uhry. Vše bylo dočasné, bez ohledu na to, že někde bývalo psáno »na věčné časy«.

Jedna z žen, jméno jsem nezachytil, bijící za stranu válkychtivých, pana analytika podpořila myšlenkou, že válka na Ukrajině je i naše válka. Opravdu si to myslí? Já nevím, že bychom byli ve válce. Jen ve stádiu nenávisti ke všemu, co tvrdí něco jiného než současný mainstream. Dodávky zbraní a naše vzorová angažovanost v zájmu Spojených států z nás válečnou stranu nedělá. To nemůže vyvrátit ani premiér Fiala, který první toto vyslovil. Z jeho úst šlo o propagandu a propaganda ještě válčící stranu z nikoho nedělá. Naši současní vůdci se jen chtějí líbit washingtonským lídrům. Pro to udělají všechno, i to, co si přejí američtí zbrojaři, pro něž je vlastně každá válka »darem z nebes«.

Nenávist je v životě zavádějící a často shazuje masku uhlazenosti, vždycky však masku tolerance. To předvedl »ajťák z města Komenského«, jemuž nenávist přímo čišela z očí. Mladík s krásným českým jménem by vedl válečný střet do vítězného konce. Tedy Ukrajiny. Nepamatoval válku, nemohl pamatovat. Nepamatoval ani dobu před listopadem. Jen to, co slyšel z mainstreamu. Byl vzorným hlasatelem televizních myšlenek. Netolerantní, neschopný pochopit, že všechno má své příčiny, že Majdan nepřišel jen tak najednou, že Spojené státy neplnily svůj závazek Michailu Gorbačovovi a že Merkelová přiznala, že Minské dohody podepsal Západ jen proto, aby mohl vyzbrojit Ukrajinu a provést své záměry. Výsledkem je dnešní situace. Namísto dalšího zabíjení by všichni aktéři, nejen Putin a Zelenský, měli zasednout k jednacímu stolu a začít jednat. Výsledek bude v jejich rukou, ale nesmí být ve stylu Minských dohod a »slibů« daných Gorbačovovi. Mír se totiž týká nás všech a může být prospěšný i »ajťákovi z Uherského Brodu«. A válka? Ví vůbec onen »ajťák«, co to je? Jeho a další mladé na »pravém křídle« se důchodce-oponent zeptal, zda někdo z nich alespoň »byl na vojně«? Neodpověděl ani jeden z nich.

Zmínit se musím o přítomném mladém Rusovi, který nenávidí svou rodnou zemi stejně jako komentátor Mitrofanov, a nepřeje ruskojazyčnému obyvatelstvu na východě Ukrajiny a na Krymu, aby se připojili k zemi, kam patřili po mnohá desetiletí, neřku-li staletí, a to před tím, než je nerozvážně vůdci SSSR věnovali ukrajinským komunistům. Patřil k těm válkychtivým. Nebo o staré paní, Ukrajince, která prý musela utéci z Ukrajiny proto, že měla covid a ruská agrese zarazila dodávky léků. Nevím, jak to bylo, vím jen to, že vlna covidu se šířila Evropou před ruskou akcí a že tedy potřebné léky mělo v té době zajistit ukrajinské zdravotnictví. Dnes žije u nás a zřejmě jí to vyhovuje. Jinak by se už dávno vrátila domů, ke »svým rodným«. Chápu, má zde »zdraví« zadarmo a mnohé další výhody, které by neměla doma. A léky? Vím, že mnohé, které se staly nedostatkové, zamířily od nás na Ukrajinu jako dar naší země. Vím také to, že léčba uprchlíků, a jsou jich tu statisíce, padá na vrub našeho státu. To, že část z migrantů si u nás našla práci, může být pravda. Ostatně Ukrajinci zde ve velkém pracovali již před rokem 2022 a byli jsme s jejich prací spokojeni. Jenže stačí v pracovní době projít naše supermarkety a nenarazíte-li na nakupující nóbl Ukrajince, byl by to zázrak. Stejně jako na našich silnicích, kde se projíždějí velmi drahé limuzíny s ukrajinskou SPZ.

Ona Ukrajinka však řekla něco, co překročilo »rubikon«. Prý Rusům na Ukrajině nikdo neubližoval, důkazem jsou školy s ruským vyučovacím jazykem a na rozdíl od Ruska je prý zde demokracie. Nejsem znalec ruských poměrů, nedělám si o nich iluze, věřím spíše opozičním názorům ruských komunistů, než Putinovu hnutí. Ale pokud jde o Ukrajinu, vím, že zákon z roku 2011 umožnil zakládat v místech, kde žije alespoň třetina ruskojazyčného obyvatelstva, školy s vyučovacím jazykem pro menšiny, což se netýkalo jen ruštiny, ale také maďarštiny apod. V případě Krymu a Donbasu šlo však o většinu ruskojazyčných obyvatel. Jenže okamžitě po Majdanu noví vládci země tento zákon zrušili a postupně omezili vysílací čas televizních vysílání v ruštině, nebo je zastavili. Ruština, ač jí mluvilo někde více než padesát procent obyvatelstva, byla pro písemný styk s úřady zakázána. Také pravoslavná církev, jež měla své představitele v Moskvě, se ocitla v nemilosti. A demokracie? Okamžitě byla zastavena činnost Strany regionů a Komunistické strany Ukrajiny a její představitelé postihováni. Pomníky hrdinů 2. světové války byly většinou odstraněny, ulice nazvané po nich či dokonce po významných ruských umělcích (také po Puškinovi), byly přejmenovány, i když šlo o rodáky z Ukrajiny. Naopak Banderovi se staví pomníky, po něm a velitelích tzv. povstalecké armády spolupracující s Němci či přímo po členech SS jednotek jsou nazývány ulice a náměstí a části armády přejímají nacistické názvy (Edlvajs) nebo své bojové znaky připodobňují těm esesáckým (pluk Azov).

A ona stará paní? Proč se vlastně ještě nevrátila ke svým příbuzným? Nikdo se nezeptal.

Končím. Závěrem mohu jen poděkovat dvěma hlavním oponentům, i když nedostali moc místa k diskusi, generálu Šándorovi a poslanci Kotenovi. Zachovali klid a ukázali, že demagogie ještě u nás stoprocentně nezvítězila.

Jaroslav Kojzar