V létě má být škola tabu, jenže některé věci nemůžete přejít mlčením

Má učitelské povolání společenskou prestiž již samo o sobě, nebo o ní budou rozhodovat »kariérní komise«? Anebo je lepší alespoň něco chybného, nežli vůbec nic?

K napsání dnešního komentáře mě inspirovala moudrá slova paní Evy Kaprálové, sympatické dámy, kterou jsem měl možnost osobně poznat na ideové konferenci o resortu školství. Jako pracovník ve školství a člen odborné školské sekce i školských odvětví různých spolků mám možnost diskutovat s lidmi z oblasti školství napříč politickým spektrem. Jedním z témat, na která v odborných debatách reagujeme, je i tzv. kariérní řád.

Myšlenka je to jistě prvotně dobrá, ale její (dnes opět zamýšlená) realizace prokazuje českému školství přesně to, čemu se říká medvědí služba.

Učitel prostě není lékař, policista ani voják. I kdyby možná občas bylo dobré mít např. status tzv. chráněné osoby. Ale sliby se slibujou a blázni se radujou. Pojďme si přiblížit, co v praxi představuje tzv. kariérní řád pro učitele, s nímž ministerstvo školství opět (tiše a nenápadně) začalo znovu koketovat.

Tak za prvé si pojďme objasnit, co to tedy »kariérní řád« je. AI jej definuje jako »pomocníka zajišťujícího transparentnost a spravedlnost při profesním postupu zaměstnanců – s cílem podpořit jejich motivaci a rozvoj«. Krásně napsáno, jako značka ideál. Jenže realita je poněkud odlišná. Nejde totiž o kariérní řád, nýbrž o kariérní systém odměňování učitelů. Proto jej dávám do uvozovek.

»Kariérní řád« vychází z předpokladu, že učitel, který chce kariérně postupovat (asi jako když se lékař chce profesně rozvíjet a získávat další atestace a specializace) se bude účastnit mnohých odborných školení. Tzn., že tento vyučující se bude muset školit, a tím pádem nebude moci být ve škole a reálně učit. Znamená to, že za učitele, který se motivuje a rozvíjí, bude suplovat někdo jiný. A že ti, za něž bude suplováno, pak budou rádoby »mentorovat« své kolegy, kteří za ně »oddřeli« práci tzv. na frontě. Zdali právě tento mechanismus zlepší klima ve sborovnách, si netroufám představovat ani ve snu.

Stejně jako každý lékař se ve svém profesním životě nestane primářem, nebude ani každý učitel apriorně jednou ředitelem. To přeci ovšem neznamená, že práce poctivého lékaře, jenž se ne vždy stane primářem, tím automaticky postrádá smysluplnost a užitečnost pro společnost.

Myšlenka implementace tzv. kariérního řádu do českého školství se zrodila roku 2017, kdy byla u moci vláda složená z tehdejší ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Byla to vláda premiéra Bohuslava Sobotky. A byla to vláda, která ideově pohřbila jednu z nejstarších levicových stran u nás – sociální demokracii. Ptáte se proč? Protože ČSSD za premiéra Sobotky se vydala cestou tzv. progresivního liberalismu, a tím přenesla velikou moc na různé neziskovky apod. Naopak se odklonila od své vlastní podstaty, což přineslo její dočasný politický konec. Sobotkova ČSSD totiž zcela opomenula, že její voliči jsou především lidé poctivé práce.

A tak nám kavárenské povalečství, rádoby odborníci bez znalosti sociální reality a různé dotační praktiky řízení plus progresivistické diskuse o genderech a s tím spojené další agendy doslova »vtrhly« do českého školství, jež na tuto chybnou cestu ze všech resortů doplatilo nejvíce (o bezbřehé inkluzi snad ani netřeba se zmiňovat).

Nutno připomenout, že tzv. kariérní řád se již tehdy stal vyloženě strašákem pro mnohé učitele a zvláště pak pro ředitele škol. Tehdy jej připravovala Kateřina Valachová. Její nástupce Stanislav Štech (snad již ze setrvačnosti) v tehdejší Sněmovně doslova a do písmene obhajoval neobhajitelné. Pedagogická veřejnost se tenkrát postavila výrazně proti a hnutí ANO pragmaticky využilo situace a tento »řád« shodilo ze stolu. Progresivistický liberalismus tehdy zničil vznešenou sociálně demokratickou ideu. Její rehabilitace bude stát nemalé úsilí.

A že učitelé jsou lidmi poctivé práce, o tom žádná! Kdo tomu nevěří, ať si to přijde zkusit!

Práce ve školství přeci není o nepřítomnosti ve škole a o vytváření profesních portfolií. Práce ve školství není o třech kastách učitelů (přičemž ti excelentní učitelé by dle kariérního řádu reálně učili mnohem méně než ti neexcelentní). Práce ve školství není v pedagogické praxi o rivalitě a nevraživosti (nebo by alespoň býti neměla).

Proto se divím skutečnosti, že hnutí ANO nyní znovu oživuje kostlivce ve skříni v podobě ryze byrokratického mechanismu, který školskou prestiž ve skutečnosti spíše degraduje a dehonestuje. Jak »objektivně« by kariérní komise posuzovaly, zda je kvalitnější ten učitel, jenž má hezčí a plnější portfolio, anebo ten učitel, který odvádí pedagogickou práci přímo v terénu? Jak by např. bylo nahlíženo na učitele, který se vlivem svého autonomního kritického myšlení odmítá přizpůsobovat všem možným i nemožným nastupujícím agendám, včetně indoktrinace politickými neziskovkami?

Kouzlo pedagogického kolektivu má spočívat v jeho rozmanitosti, nikoli v uniformitě. Nebo se mýlím?

Největší prestiží pro učitele má být to, že může být učitelem!

Tato věta říká vše. Že se vám při jejím čtení vyloudí na tváři ironický úsměv? Pak je cosi shnilého ve státě českém.

Pokud však tuto jednoduchou tezi nepochopí ministerstva školství a financí, vysoké školy připravující budoucí učitele, rodičovská veřejnost, žáci a studenti, zkrátka celá společnost, pak se opravdu nepohneme nikam.

Stejně tak pokud toto nepochopí ani učitelé sami coby »profesní stav«, pak každý takový příští kariérní řád nebude ničím jiným než pouhou administrativní šaškárnou.

Závěrem bych chtěl říci, že jeden ministerský úředník (shodou okolností můj bývalý kolega ze školství, který už sám neučí) mi kdysi řekl, že kariérní řád sice není dokonalý a má mnoho chyb, ale že je přeci lepší se opřít alespoň o něco, byť ne úplně dokonalého, než nemít v ruce vůbec nic.

V podstatě to znamenalo, že kdo nic nedělá, ten nic nezkazí. A že je lepší se alespoň o něco pokusit, i když je to špatně…

Jenže já říkám, že učitele je třeba podpořit plošně! A není to jen o těch propíraných penězích. Ale to kariérní řád (alespoň tak, jak jsme jeho koncepci doposud znali) – prostě a jednoduše – nijak neřešil a neřeší!

Marek Adam

PS: Dovolte mi touto cestou vzpomenout dva polistopadové ministry školství, kteří pro mě představovali především autority lidskosti. Ministry školství, na které jsem hrdý. Z nichž jeden byl levicový sociální demokrat a druhý spíše pravicový konzervativec, ale oba pány spojovaly zdravý rozum ve školství, smysl pro čest a důstojnost člověka, a v neposlední řadě i pevný charakter – pan Eduard Zeman a pan Petr Piťha. První již bohužel není mezi námi, druhý stále moudře promlouvá k aktuálním výzvám současnosti.

Činím tak proto, abych jenom nekritizoval, ale abych také (jako správně motivující učitel) ocenil a pochválil, neboť příklady táhnou!