Uzavřený kruh

V roce dvaadvacet měla být podepsána dohoda mezi Ruskem a Ukrajinou, říkalo by se jí Istanbulská, ale nebyla. Ještě před podpisem do tureckého města prý přiletěl britský politik Boris Johnson a řekl: Ne, nic nebudete podpisovat. A Zelenského hoši se postavili do pozoru, sklapli podpatky, zasalutovali – ne, to ne, měli bílé košile a kravaty, tedy nikoli uniformy – a odložili namočená pera a unisono řekli: Nět. No! Při tom údajně na onom plánu, který měli podepsat, se podíleli i autorsky. Stačilo prý, že rozcuchaný Boris jim pošeptal do ucha ještě několik dalších slov: Evropa vám dodá zbraně, munici, peníze, a když Rusy porazíte, tak potom vás s otevřenou náručí přijmeme do NATO i Evropské unie. Byla to nabídka, pardon slovo nabídka mně nějak semdo mého povídání nesedí, jež se neodmítá. Představte si, že všechno, po čem by jinak mohli jen toužit, jim, tedy Ukrajině, může padnout do klína a v podstatě za nic. Stačí jen málo, opravdu jen málo, napráskat Rusům a všechno bude platit Evropa a nakonec přidá i bonusy. Každý, tedy počínaje oligarchy, přes generály, soudce, poslance až k ministrům si přijde na své.

Nevyužít jedenáctého přikázání Mistra Johnsona: »poslouchat«, by byl opravdu nerozum.

Je rok 2025, už skoro dvacátý šestý. Nová dohoda o klidu zbraní se ocitla na stole. Prý, neznám její znění, jen zveřejněné úryvky. Upravená verze na základě požadavků evropských lídrů se prý podobá té Istanbulské. Ano, té, kterou Boris Johnson shodil ze stolu. Uplynuly však tři roky, zahynuly statisíce lidí, byly zničeny miliardové hodnoty. Slušná bilance. Boris Johnson a ti druzí, kteří s ním ani nemuseli přiletět letadlem, mohou mít radost. Bylo oslabeno Rusko, Ukrajina je na pokraji kolapsu, Evropa zchudla, omezila sociální programy a stala se druhořadou mocností. Zato vesele zbrojí a kupuje zbraně, které mají jednou sprovodit ze světa další statisíce lidí a to nejen u nepřítele, jehož konkretizoval generál Řehka, ale ve vlastních zemích. Za to na prsou čackých generálů přibydou stužky vyznamenání, pro vojcly a tisíce civilistů v zázemí pak kříže, dokonce ani ne na hřbitovech.

Jde tedy o báječný výsledek Johnsonovy mise a jeho kategorického imperativu. Kantby se divil. Obloukem jsme se dostali k výchozímu bodu. Kosmetické úpravy amerického návrhu nás – Evropu – stály ztrátu udržitelného rozvoje a východ kontinentu, tedy také Evropu, statisíce lidských životů a rozmlácená města. Namísto Vítězného oblouku jsme, což si nikdo nepřizná, už bosky na cestě do Canossy. Stále si však naši vůdci myslí, že jdou Napoleonovou cestou do Austerlitz, tedy do Slavkova, kde je čeká slavné vítězství a neslavná porážka Kutuzovových a Bagrationových vojáků. Osobně si však myslím, použiji-li opět historických příměrů, že míří k Waterloo. Ještě se ovšem můžeme dočkat, než Krysař dovede nebezpečné evropské vůdce a mnohé z nás s nimi k bezedné jámě pod Koppenem nedaleko Hameln, hodně zloby, nenávisti a zlovůle. Svědčí o tom nejen nedávno zdokonalený český Občanský zákoník, v němž už jen slovo komunismus je kriminalizováno, či seznam europoslanců, kteří údajně jsou proruskými kolaboranty, a jenž je nepsanou výzvou k neuváženým činům a… nechci domyslet. Jako bychom neznali případ Martina Luthera Kinga a z doby nedávné pokus zavraždit premiéra Roberta Fica. Stačí pouze zfanatizovaný blázen a je dokonáno. Takových se ovšem v éře angažovaných médií jistě najde dost. Proto se bojím zásahů Evropy do mírových podmínek, jež se snaží vmanipulovat demokraté ze všech koutů Evropy. Přitom vlastně prostřednictvím Borise Johnsona tuto válku rozdmýchali a prostřednictvím těch von der Leyenových, Kallasových, Lipavských ad. dnes přikládají jen další a další polínka. Jenže od malého ohníčku, může vzplanout les, jako se stalo roku 1549, kdy vyhořela pražská Malá Strana, v požáru pod Pravčickou branou či letos v centrálním Španělsku.

Pokud jde o válku na východě, kruh se uzavřel tam, kde měl svůj začátek před třemi léty. Borisi Johnsonovi však nikdo účet nepošle.

Jaroslav Kojzar