Už je to tady!

Ukrajinská »Nová pošta« otevře příští měsíc dvě pobočky v České republice. Namísto zrušených českých, a to je teprve začátek téhle pošťácké expanze ze země krále Zelenského. Zbuduju na zahradě zeď, aby je bylo k čemu stavět… Za tohle je i kriminál málo, protože tyto skutky si nic jiného nezaslouží. Než tu zeď.

Minulý čtvrtek informoval tamní server Interfax-Ukrajina (en.interfax.com.ua), že: »Ukrajinská doručovací skupina Nova Pošta (Nova Poshta LLC), lídr expresního doručování na Ukrajině, upravila své plány pro vstup na nové trhy v Evropě a plánuje otevřít pobočky v Německu po spuštění prvních dvou poboček v Praze (Česká republika). Firma už působí v Polsku pod názvem Nova Post. ‚Otevíráme. Všechno jde podle plánu. Nejdříve se otevře Česká republika. To se stane začátkem června. V Praze plánujeme otevřít určitě. Prvně bude jedna pobočka, ale za pár týdnů se otevře druhá. Další zemí bude s největší pravděpodobností Německo,‘ řekl spolumajitel společnosti Viačeslav Klimov. Zástupce podniku upřesnil, že brzy bude spuštěn i příslušný web. Na něm si lidé budou moci najít všechny potřebné informace o projektu v Německu a také o nabídce pracovních míst.«

»Česko je země divů a zázraků, kde Česká pošta naříká, že o poštovní služby není zájem a je třeba pobočky zavřít, zatímco Ukrajinci chtějí z rozvrácené rodné země expandovat právě do velkých českých měst. Fialova země se tak postupně mění v nejzápadnější část Ukrajiny, kam za ukrajinskými uprchlíky už přichází i ukrajinská pošta a lidé na Facebooku a Telegramu mají neodbytný pocit, že Česká pošta této ukrajinské poště prostě vyklízí prostor.« (Zdroj: aeronet.news).

Jeden můj dávný přítel, který si s minulým režimem užil svoje, ale po listopadu 89 nezblbnul, mně zkraje 90. let říkal: »Ani komunisti, potažmo Rusové, si nedovolili na Václaváku instalovat názvy obchodů v azbuce, jako si totéž dovolí polistopadový establishment v angličtině.« Tím to všechno tehdy začínalo, byť to málokdo takto vnímal. Odnárodnění české země.

Upomenete se snad, vy pamětníci, že by tu za minulého režimu fungovala sovětská pošta? Nebo že by obyvatelstvo pracovalo pod sovětskými zaměstnavateli? Nebo že by se po Praze proháněli na luxusních strojích mladí, svalnatí »Rusáci« s vytetovanými nacistickými symboly? Já vím, jezdili tu v tancích, ale to bylo zhruba tak všechno, do čeho tady zasahovali – že tu a tam omezili silniční provoz. A zaplať Bůh tehdy za ty tanky, které nás chránily – na rozdíl od těch dnešních miliónových bouráků, které nás okupují. Ano. Teprve dneska to je ta pravá okupace. Tenkrát to skutečně byla bratrská pomoc, byť je toto označení jakkoli zprofanované a 99,999 procenta občanů věří oficiálnímu výkladu, a sice že v srpnu 1968 se jednalo o sovětskou okupaci. Ó, nikoli.

Chápu, že nás »blbců«, kteří se pereme za českou zemi, za její identitu, je poskrovnu, že čelíme totální přesile, byvše fackování nejen vládními politiky, ale dokonce samotnými spoluobčany. Přesto věřím, že naše práce má smysl. Neustaneme v ní.

Až mně u dveří zazvoní ukrajinský pošťák, pošlu ho do patřičných míst…

Robert Fish