Únor 1948 byla ztráta svobody, byla to prohra, ale nebyl to blesk z čistého nebe. Demokracie od roku 1945 byla dosti omezená a v tom pravém slova smyslu neexistovala.
První, co musíme zásadně pochopit, je celková společenská konstelace, vnímání tehdejší společnosti a aktérů tehdejších historických událostí. Teprve tři roky po druhé světové válce a všech těch hrůzách německé nadvlády. Sovětský svaz a jeho vůdce J. V. Stalin jsou největší vítězové nejkrvavějšího konfliktu lidských dějin, v československé společnosti mají nezpochybnitelnou autoritu. Obrázek západního světa je pro nás především ovlivněn Mnichovskou dohodou. Jak si mnozí neuvědomujeme, ani v ekonomické oblasti nikterak nevybočujeme se zásadních trendů tehdejší Evropy, stačí se kouknout na masivní znárodnění podniků, například ve Velké Británii.
Jsme trochu naučení vykládat únorové události jako souboj dobra a zla, těch hodných a těch zlých. Příliš velké zjednodušení, které samozřejmě zahrnuje naší historickou zkušenost. Nebyla to jen výhra komunistů, ale i prohra části politického spektra. Lenost, intelektuální ofrněnost a pýcha demokratických ministrů sehrála nemalou roli v celkovém vývoji již od roku 1946. Gottwald byl politicky obratnější a schopnější, přestaňme si lhát do kapsy a vykreslovat ho pouze jako opilce. To až dětinsky nezdravé spoléhání se demokratických ministrů na prezidenta Beneše a pouze jednu variantu působí po těch 77 letech skoro až groteskně, bohužel těch následujících čtyřicet let již tak směšných nebylo.
Tři historické události, které přímo souvisí s tím, jak to v únoru 1948 dopadlo – 1943 smlouva se SSSR, 1945 – Košický vládní program, 1946 – drtivé vítězství KSČ v českých zemích. Nechci tu teď moralizovat, historie se nesmí vykládat prizmatem dnešních dnů, byla by to chyba.
Co se vlastně v únoru 1948 stalo? Události začaly v pátek 13. února 1948 sporem ve vládě o personální čistku ve vedení Sboru národní bezpečnosti (SNB), tehdejší policie. Tehdejší komunistický ministr vnitra Václav Nosek nechal z vedení pražské policie odvolat nekomunisty. I proti hlasům komunistů se kabinet usnesl, že by mělo dojít k nápravě situace.
Ministr to však nenapravil, v tomto konání měl i podporu premiéra Klementa Gottwalda. Ministři z demokratických stran pak kvůli tomu podali demisi. Spoléhali se, dle mého až skoro naivně a jednostranně, na prezidenta Edvarda Beneše v domnění, že demisi nepřijme, nebo odvolá vládu a vyhlásí nové volby. Ten však pod tlakem komunistů a pod hrozbou krveprolití v ulicích ustoupil, 25. února přijal demisi i Gottwaldův návrh na nové složení vlády podle plánu komunistů. Komunisté tak obratně využili vládní krizi k převzetí moci, které pravděpodobně připravovali už delší dobu.
Tehdejší situaci též významně pomohla rozsáhlá infiltrace komunistů do ozbrojených složek, zakládání a vyzbrojování Dělnických milicí (později Lidových) a zřizování samozvaných nezákonných Akčních výborů Národní fronty, které přebíraly vedení úřadů a organizací a zcela nezákonně propouštěly zaměstnance s demokratickými názory. Během února se konaly masivní demonstrace a byli zatýkáni lidé z nekomunistických stran na základě zprávy o chystaném puči.
Neměli bychom zapomínat na tyto mezníky historie, bezesporu každá rozhodující historická událost naše životy ovlivňuje měrou vrchovatou. Proto i dnes musíme bojovat za svobodu jednotlivce a celé společnosti. Laciný boj s komunismem hrát nechci, při pohledu na dnešního prezidenta je mi však smutno, že jsme ochotni na Hrad zvolit bývalého předsedu ZO KSČ, průměrné inteligence a podprůměrných politických kvalit.
Dnes nás více než Konečná ohrožuje Foltýn. Uvědomit si skutečné nebezpečí je na místě, nenechme si ukrást svobodu i vlastní identitu.
Josef Sláma, místopředseda Trikolory
Diskuze je uzavřena.