Viděl jsem všechna vystoupení našich mladých reprezentantů do 20 let na mistrovství světa v hokeji v Kanadě. Potřetí za sebou získali naši mladíci na MS jednu z medailí. Před dvěma lety to bylo stříbro, loni a letos to byl bronz.
Po letech tápání, kdy bylo až trapné se dívat na naše mladé hokejisty, protože prostě zaostávali za svými soupeři z tradičních hokejových velmocí prakticky ve všem, to je již třetím rokem jiná káva. A to už není náhoda.
Když jsem viděl zejména některé americké, ale také švédské mladé hokejisty, na jaké úrovni již herně jsou, říkal jsem si, že to bude pro naše juniory velmi těžké se na tomto mistrovství výrazněji prosadit. Ale konec konců, nejinak tomu bylo vloni a předloni. V každém výběru českých hokejistů na posledních třech MS jsme ovšem měli také několik individualit. Před dvěma lety to byl starší z bratrů Jiříčků, který na tehdejším mistrovství byl srovnatelný s největšími hvězdami své věkové kategorii z jiných týmů. Letos těch hráčů, kteří snesou srovnání se světovou juniorskou špičkou, bylo několik. Byl to Šalé, Štancl, ale také třeba Galvas, Sikora, mladší Jiříček a zejména fenomenální brankář Hrabal.
Zejména dva naši útočníci byli schopni dávat góly nejen slabším soupeřům, ale i v klíčových zápasech. Králem střelců mistrovství se stal Jakub Štancl, který byl také novináři po zásluze vybrán do All-stars týmu mistrovství světa.
Naši chlapci dělali samozřejmě také chyby. Utkání ve skupině se Švédy si prohráli naši především vlastní nedisciplinovaností, což se projevilo nebývalým počtem vyloučených českých hráčů. Již v dalším zápase s Kanaďany ovšem naši hoši hráli naprosto ukázněně, prakticky bez vyloučení a favorizované Kanadě se plně vyrovnali. Přitom kanadští hráči byli hnáni kupředu přímo fanatickým publikem. Rozhodující gól Adama Jecha v poslední minutě utkání s Kanadou byl možná šťastný, ale určitě zasloužený.
Naopak proti Američanům zrovna Jecho takové štěstí neměl. Ve vyložené brankové příležitosti jej zastavil vynikající americký brankář Augustine a jednou pomohla americkému týmu také tyč, kterou Jecho nastřelil. V utkání s Američany chybělo možná více štěstí, ale ruku na srdce, Američané byli vskutku vynikající, jasně nejlepším týmem mistrovství.
Největší drama si ovšem naši mladí hokejisté schovávali do posledního zápasu o třetí místo se Švédskem. Se Švédskem naši prohráli ve skupině a v zápase o bronz, pokud chtěli medaile, museli vyhrát. Bylo to těžké a vyrovnané utkání, v němž se prosadili dva naši vynikající střelci: Štancl a Šalé. Nerozhodný stav v základní hrací době znamenal, že oba týmy budou pokračovat v desetiminutovém prodloužení. Ani desetiminutové prodloužení ovšem nepřineslo gólové rozuzlení. A tak přišly na řadu penalty. A v nich se rozhodlo až ve čtrnácté rundě penalt, v nichž muž bez nervů, útočník Šalé, rozhodl. Rozhodl celý duel vydařenou penaltou, vlastně dvěma vydařenými penaltami za sebou. Bylo to drama jako od Shakespeara.
Co je zřejmé, je to, že český hokej se vrací na výsluní. Titul mistrů světa dospělých a opakované medailové umístnění hokejové juniorky jsou toho důkazem.
Nesoudní kanadští fanoušci
Vzpomínám si na střetnutí mezi Kanadou a hokejisty Československa na Kanadském poháru v září 1976. Hokejový přenos byl v noci a můj otec mě po jeho skončení v brzkých ranních hodinách přišel vzbudit (to jsem u něj zažil jen jednou za život), aby mi řekl, že jsme slavně vyhráli 1:0. Druhý den jsem celý zápas viděl ze záznamu Československé televize. Byl to úchvatný zápas, v němž byl hlavním hrdinou čs. brankář Vlado Dzurilla. Pochytal snad dvacet těžkých, gólových střel kanadských ostrostřelců. Utkání skončilo tedy naším vítězstvím, a když byl vyhlášen na československé straně nejlepší hráč zápasu, kterým nebyl nikdo jiný než právě brankář Dzurilla, ovace kanadských fanoušků trvaly snad deset minut. Ovace diváků nebraly konce tak, jako po nejskvělejších vystoupeních M. Callase či L. Pavarottiho ve slavných operních domech.
Říkal jsem si, to je publikum, to je něco úžasného. Taková objektivita. Podobné ovace připravili ovšem fanoušci také nejlepšímu kanadskému hráči zápasu, což byl brankář Vachon. Byl to pro mne nezapomenutelný zážitek pro celý život.
Ve čtvrtečním zápase s Kanadou se naši junioři ujali již ve 4. minutě vedení brankou výtečného Sikory. Zhruba v 10. minutě byl Sikora hrubě, dá se říci brutálně faulován kanadským protihráčem. Možná, že si poležel na ledě trochu déle, než bylo nutné, ale trest pro faulujícího kanadského hráče 5 minut plus do konce zápasu, byl zcela adekvátní. Od chvíle, kdy se Sikora objevil opět na ledě, kanadští fanoušci v aréně na něj bučeli. A nepřestali s tím ani v zápase našich s USA i v zápase o 3. místo se Švédskem. Byl to vrchol nesoudnosti, nesportovního, nenávistného chování a neurvalosti vůči mladému hráči, který byl tvrdě faulován. A pokud by býval kanadský neumětel trefil Sikoru kolenem nikoliv na stehno, ale přímo na koleno, mohl se možná Sikora rozloučit se svou hokejovou kariérou a to navždy. Mé zklamání z kanadských fanoušků bylo minulý týden zhruba stejně velké, jaké bylo moje nadšení z nich při ovacích, které uspořádali téměř před padesáti lety Vlado Dzurillovi a jeho nezapomenutelnému výkonu. Nevím, co se s Kanaďany za dvě generace mohlo stát…
Jiří Paroubek