Představte si řemeslníka, který před sedmatřiceti lety opravil střechu, od té doby na domě nehnul prstem, ale pokaždé, když mu vyčítáte, že do obýváku zatéká, ukáže prstem na sousedovic starý plot a vykřikne: »Ale podívejte se, jak tam tenkrát rostl bolševník!« Bizarní? V běžném životě nepochybně. V české politice je to však osvědčený recept na dlouhověkost a úspěšnou kariéru.
Je fascinující sledovat, jak dlouho vydrží jedno jediné téma jako univerzální politická zástěra. Strašení minulostí se u nás stalo regulérní živností. Stačí se správně zatvářit, pronést pár frází o hrozbě zleva či zprava, vztyčit varovný prst a voličské hlasy se sypou. Je to vlastně úsměvné. O to víc, jak ochotně na tuto ohranou písničku jako společnost slyšíme. Funguje to spolehlivě jako Pavlovův reflex: zazvoní protikomunistický zvoneček a my poslušně zapomínáme na všechno ostatní.
A že je na co zapomínat. Zatímco s očima upřenýma do zpětného zrcátka hystericky vyhlížíme přízraky minulosti, kolem nás tiše proplouvají miliardové kauzy, které nakonec vyšumí do ztracena. Státní kasa zeje prázdnotou, dluhy rostou tempem, ze kterého se točí hlava, a majetek, který měl sloužit generacím, se kamsi rozplynul.
Jenže realita všedního dne se neschová za žádnou ideologickou clonu. Dnes už nemusíme strašit bubáky z učebnic dějepisu. Skutečné hrůzy totiž nečekají v archivech, ale v obchodech, na složenkách za energie a v nejistotě, zda zítra zaplatíme nájem. Chudoba už není jen teoretický pojem z chudinských čtvrtí na druhém konci světa. Obchází naše ulice, klepe na dveře střední třídy a stává se každodenním tichým společníkem tisíců rodin.
Je načase si přiznat, že politická kariéra postavená na třicet sedm let starých strašácích už zkrátka vyčpěla. Minulost nezměníme, ale přítomnost nám protéká mezi prsty. Pokud nepřestaneme tleskat těm, kteří nás baví historkami o starých hrozbách, probudíme se v zemi, kterou sice nikdo neokupuje, ale která bude kompletně zadlužená, rozkradená a chudá. A tomu už se pak nikdo z nás smát nebude.
Martin Říha
A nejhorší je, že vlastně lidé v Brně volili přesně ty, co pozvali sudeťáky a zaštítili jejich sjezd.
Opět další potvrzení toho, že kapitalismus a kapitalistický režim nefunguje. Kapitalismus umí jen rozkrást a rozkrádačky, zmar a války. Příkladem budiž dnešní Česká republika s devastací a rozkladem na všechny strany kam se podíváš, kde na denním pořádku je propagace války a přípravy české agresivní války proti Východu.
Zajímavé, když někdo 37 let svobody a demokracie nazývá takto.
Za mě je to velice trefně napsáno. Hlavně zmizela lidská solidarita, a to je klíčové.
Škoda, že nám autor neřekl, jaké má on řešení nebo alespoň neukázal zemi srovnatelné velikosti a podobné historické zkušenosti, která by mohla být naším vzorem. Podobní pisálkové žádné řešení totiž nemají. A tak zatímco prý nemáme strašit minulostí, autor straší přítomností. Přitom ta není vůbec špatná. Patříme k 15% nejbohatší části světa, chudobou je zasažena nejmenší část obyvatelstva a to i v rámci EU, máme skvělé zdravotnictví, sociální péči, lidé mohou cestovat atd. Vzdělaní a schopní lidé se v této republice špatně nemají. Ti ostatní se musí více snažit a ne jen brečet a u sklenice piva se dívat, jak jim život protéká mezi prsty.