Tři prezidenti – několik srovnání

Sedmého, osmého a devátého března bych nazval »tři dny tří prezidentů«. Sedmého se před 173 léty narodil Tomáš Masaryk. Osmý březen je posledním v prezidentském desetiletí Miloše Zemana a onen následující, tedy devátý březen, pak inauguračním dnem nového prezidenta Petra Pavla. Napadlo mě ty tři hlavy státu, přestože na Petra Pavla toto oslovení ještě několik hodin čeká, trochu porovnat. Sice se vystavuji nebezpečí, že velmi zjednodušuji, ale myslím, že nám to přece jen něco naznačí.

• Čím začneme? Masaryk byl humanista. Bojovník za pravdu. Připomeňme si jeho boj proti pravosti Rukopisů. Stálo ho to přátelství s řadou akademických kolegů, kteří hájili jejich pravost. Vysloužil si nenávist většiny národa, protože věřit v pravost Rukopisů bylo v té době skoro národní povinností. Byly totiž svátostí, jíž se nikdo nesměl dotknout, a Masaryk se dotkl. Dokonce i naši umělečtí velikáni s nimi spojili svá jména. A vytvořili jimi inspirovaná veliká díla. Vydal se tak proti proudu a to se tehdy neodpouštělo. Nechyběly ani osobní denunciace a rozbíjení oken. Začal velmi těžký boj, protože Rukopisy znamenaly zvýšení národního povědomí a předstih, pokud by skutečně vznikly mezi 9. až 11. stoletím, před germánskými ságami, vytvářenými o století, dvě či tři později. Zpochybnit tak jejich pravost se rovnalo skoro zpochybnění národa. Ale pravda, podle toho jako to chápal, musela zvítězit i za cenu osobních problémů.

Miloš Zeman by v tomto střetu prohrál. Jeho známý článek z Technického týdeníku, který vyšel v srpnu 1989, způsobil poprask. Nikoli svým novátorstvím a »dokazováním rigidity« minulého režimu, ale tvrzením, že ve vzdělanosti jsme dokonce za Nepálem. Byl to nesmysl, ale účelově vyslovený. Zemanovi vynesl slávu v zahraničí a brzy po převratu dokonce politický profit. Jenže v té době byl rozbuškou postavenou na lži. Položil jsem si tedy otázku, zda by stejně postupoval i Tomáš Garrigue Masaryk? A odpověděl: Ne, takto by svůj článek, bez ohledu na jeho účelovost a budoucí cíle, nikdy nekoncipoval. Bylo by to proti jeho zásadám. A Miloš Zeman? Po svém vstupu do vysoké politiky rád občas blufoval, nadnášel, vyslovoval polopravdy a nazýval to bonmotem. Úskoky, nepravdy a dokonce i lži se vyskytovaly však u všech polistopadových politiků a ani prezidenti se jim nevyhnuli.

Je tu však i generál Pavel. Ten už také stál před osudovým rozhodnutím. Podle toho, co říká dnes, jeho vstup do KSČ byl účelový a přesto se za něj hluboce »národu omlouvá«. Jenže proč tak aktivně vyučoval své podřízené marxismu-leninismu a byl za způsob vedení výuky chválen, když v něj nevěřil anebo věřil jen málo? Toto hodnocení bylo dokonce ještě v době boje o Hrad zveřejněno. Proč ve své kandidátské přihlášce do KSČ uvedl, že chápe důvody vstupu vojsk 21. srpna na naše území? Tím se s ním ztotožnil. Ve srovnání s Masarykem by tedy propadl. Těžko si totiž představit, že by se TGM jen pro svou kariéru dokázal přetvařovat a pravdou tak pohrdat. Připomínám, že vstup do kurzu »socialistických« špionů mohl odmítnout. Neodmítl. Dokonce, podle tvrzení jednoho z jeho kolegů, důstojníka Beneše, se stal jmenovaným předsedou základní organizace KSČ jejich skupiny studentů. Jak tedy u něj chápat slova »pravda a lež«?

• A jsme u jiného zajímavého bodu. Boj s mocí. Začněme opět Masarykem. Zastavme se u roku 1907. Tehdy byl poslancem Říšské rady. Ministr zahraničí von Aehrenthal ve snaze zdůvodnit okupaci Bosny a Hercegoviny předložil »dokumenty« o velezradě Chorvatů a Srbů, jež měly ospravedlnit anexi jejich země. Masaryk, v té době poslanec vídeňského Říšského sněmu, odmítl jejich pravost a krok za krokem začal odhalovat jejich prefabrikaci. Podařilo se mu to. Získal mezinárodní renomé, ale o to větší nenávist Vídně.

Dokázali se veřejně postavit vládnoucím kruhům Miloš Zeman a Petr Pavel? Miloš Zeman ano. »Nepochopení« vstupu vojsk Varšavské dohody ho stálo členství v KSČ a problémy se zaměstnáním. Odmítnout akce NATO proti Srbsku, kdy byl premiérem, se však už neodvážil. Spojeným státům by se to nelíbilo. Raději tedy mlčel, ač byl v té době předsedou vlády. A tak bomby letounů létajících přes naše území zabíjely v Bělehradě, Niši a v dalších místech bratrského Srbska. Pozdní omluva, kterou vyslovil při své poslední návštěvě této země, už život stovkám mrtvých vrátit nemohla.

A Pavel? Byl voják. Musel poslouchat. Byl ovšem velmi aktivní, takže ho neminuly různé významné funkce ve štábech NATO či u Spojenců. Za období jeho funkce náčelníka náčelníků štábů Aliance se bojovalo bez souhlasu Rady bezpečnosti v Afghánistánu, Libyi a jinde. Všude umírali nevinní lidé a nikdo se neptal, kdo má víc pravdy. Ani Petra Pavla to nezajímalo. Nevyjádřil svůj protest. Dál spolurozhodoval o akcích NATO, tedy často o těch, které vyprovokovala Aliance. V jejím zájmu už nyní zpochybňuje význam Visegrádské čtyřky a chce ji zlikvidovat.

• Masaryk dokázal argumenty hájit své myšlenky. Těžko mu oponovali méně schopní. Dokázal se, ač prezidentská práva byla omezena, postavit korupčníkům nebo těm, kteří mysleli jen na sebe. Příkladem buď aféra místopředsedy agrárníků, předsedy Senátu, Karla Práška. Nebál se, že při tom ztratí mnohé své příznivce. Nakonec se většinou ukazovalo, že měl pravdu. Ve Velké válce opustil zemi a riskoval, že se domů třeba už nikdy nevrátí. Šlo však o bytí a nebytí národa a on mu věnoval svůj život. Vyhrál. To bylo jeho vítězství, ale před tím i jeho riziko.

Miloš Zeman obětoval jen své postavení, když kdysi odmítl vstup vojsk Varšavské smlouvy. O život nešlo. O osobní budoucnost ano. Věděl, co dělá a nesl toho důsledky.

Petr Pavel nikdy nic neriskoval, kromě vojenské akce uskutečněné již pod novým praporem. Dokonce se i vyznamenal. Proto ho jeho příznivci označili za hrdinu. Byl však voják a jako každý žoldnéř dnes plnil rozkazy, o nichž nepřemýšlel. V případech, kdy však přemýšlet měl, dal na nadřízené. Po celý život se vezl v proudu. Za své zvolení slíbil zavedení pořádku, aniž vysvětlil, co to znamená, a to, že bude prezidentem všech. Jenže už současné názory, které předkládá médiím, to zpochybňují. Mnohé jím vyslovené se kryjí s názory vládnoucí pětikoalice, která těm nejpotřebnějším »utahuje šrouby«. Ostatně její zásluhou byl zvolen. Má jí tedy být zač vděčen. Nebýt této podpory a mainstreamových médií, nestalo by se to.

• Humanista Masaryk má neoddiskutovatelnou zásluhu o vznik republiky a i když mu tehdejší Ústava velmi omezila pravomoci, byl určující postavou prvních let republiky. Miloš Zeman takové zásluhy nemá. Sociální demokracie však pod jeho vedením v roce 1998 vyhrála volby a porazila Klausovu ODS. Stal se premiérem. Generál Pavel se poprvé dostal do mlýnku voleb teprve letos. Vyhrál je. Pro jedny je nadějí, pro druhé tragédií. Je to však namyšlený vítěz. To může brzy vyvolávat mnoho problémů. Humanistou není. Jen poslušným vojákem. Donedávna měl své nadřízené v Bruselu, sám se pak na tři roky stal také »nadřízeným«. Brusel, tedy tamní velení NATO, je však podřízeno americkému Pentagonu. Komu však dnes bude podřízen prezident, zvyklý celý život na poslušnost? Bílému domu anebo jiné podobné instituci? Nevím, čas ukáže.

• Masaryk byl v rozhodování svůj, Zeman se také nenechal nikým vtlačit tam, kam nechtěl, i když v posledních měsících jeho éry, bych o tom dokázal pochybovat. Pavel je vyložený sloužící, a tak bude sloužit. Komu? Lidem v této zemi těžko. Není ani Masaryk, ani rozporuplný Zeman.

Jaroslav Kojzar