Na potřetí se konečně podařilo, že výroční shromáždění Transform!europe, zástupců jeho členských a pozorovatelských organizací, se sejde v Praze. Předchozí dva roky tomu vždy zabránil covid a toto nejdůležitější rokování Transform se muselo konat ve virtuálním prostoru.
Koncem tohoto týdne bude v Praze více než padesát reprezentantů z levicových nadací a think-tanků z 23 evropských států a z jejich 39 různých organizací. Toto nejdůležitější setkání organizací Transform se u nás schází potřetí. První bylo v roce 2011.
V Praze, jedné ze zemí střední Evropy a také země, která patřila mezi státy tzv. reálného socialismu. Pro mnoho lidí na západ od našeho Východu je to stále terra inkognita. A jsou i tací, kterým by ani nevadilo, kdyby na mapě našeho regionu bylo napsáno jako ve starých mapách: Hic sunt leones – zde jsou lvi. Stručně přeloženo, pozor, je to nebezpečné území. Bohužel to platí i o řadě levicových západoevropských aktivistů. Proto bychom chtěli využít přítomnosti těchto reprezentantů »západu« a přesvědčit je, že je to jinak. Náš středoevropský region, který zvláště dnes patří mezi velmi geopoliticky, ekonomicky i strategicky citlivé body Evropy hraje v ní, i v té její části pod vlajkou EU, stále senzitivnější roli.
Jak vypadá levice v evropském srovnání s naší? Myslím, že velmi výstižně lze uplatnit charakteristiku, kterou vyjádřil významný německý levicový marxistický politik Hans Modrow ve své politické »závěti« zaslané k letošnímu sjezdu Die Linke v lednu t. r. Připomněl, že ti, kdo vyrostli na Východě, rozumějme v reálném socialismu, prožili jinou socializaci. Tito lidé nejsou ani lepší ani horší ve srovnání s těmi, kteří vyrůstali v »západních« společnostech a dnes tvoří tzv. »moderní« (západo)evropskou levici. Jsou jiní. A to by mělo být respektováno. Dodávám, že podle mne to platí pro levici nejen v Německu, ale také v celé Evropě. Pokud tomu tak nebude, bude evropská levice jako celek oslabována. A vývoj v Německu, její levici a v nejvýraznějším německém levicovém hráči, Die Linke, ukazuje, jak moc je toto poznání pravdivé.
První pražské setkání Transform bylo jen několik měsíců po pařížském kongresu strany Evropská levice (prosinec 2010). Velká krize odstartovaná v roce 2008 pomalu odeznívala a levicové síly v Evropě optimisticky očekávaly, že se jim otevře »okno příležitostí« k významných sociálním a politickým změnám, kdy se levicový narativ výrazněji prosadí v evropské politice. Poslední desetiletí nám ale ukázalo, že toto okno se otevřelo pro liberální euroatlantickou pravici a posílilo její postavení v Evropě. Naopak levice v Evropě se dostala pod velký tlak jak od liberální politiky evropských klíčových sil, tak i od »konkurence« z pravé strany politického spektra.
Nebezpečí pro evropský liberální kapitalismus, které vytvořilo vítězství řecké levice v čele se Syrizou a vytvoření skutečně levicové vlády bylo nekompromisně zlikvidováno kombinací tvrdého ekonomického a politického nátlaku a využití nástrojů, které má k dispozici NATO, světové finanční instituce i EU za úzké »spolupráce« klíčových představitelů evropských nejmocnějších unijních států. Vládnoucí evropské elity si totiž správně vyhodnotily, že úspěch koncepce Syrizy, která se pokoušela o modifikaci demokratického socialismu na evropské podmínky je pro ně potenciálním nebezpečím. A také, v podstatě jediným reálně existujícím, se kterým mnoho evropských levičáků spojovalo své naděje.
Pokusy gradualistického vývoje, kdy se progresivní levice snažila prosadit své koncepce tak, že se vyhýbala nekompromisních střetů s politickými protivníky z opačného tábora, vládnoucí struktury blahosklonně nechaly běžet, neboť přes vzletná slova neznamenaly jejich vážnější ohrožení. Jen si hlídaly, aby jim nepřerostly přes hlavu. Proto byli do některých vlád jako tzv. juniorští partneři připuštěni i zástupci různých radikálně levicových politických reprezentací. Ale vždy jen tak, aby nebyli schopni relevantně ovlivňovat státní a »evropskou« politiku a pokud jejich působení bylo moc aktivní, byli volbami opět z podílu na moci odstraněni. Naděje evropských občanů vkládané do progresivní levice tak mnohdy vzaly za své. I proto je levice na našem kontinentě ve strategické defenzivě. I když si to někteří z levičáků nechtějí připustit.
Je několik úspěšných levicových dílčích vítězství, jako je podíl radikální levice na současné vládě ve Španělsku, či Finsku, vítězství kandidátky rakouských komunistů ve Štýrském Hradci a její současné vedení města, slušný výsledek široké levicové aliance v posledních francouzských volbách pod vedením Jean Luc Melenchona a pár dalších. Ty však nemohou překrýt řadu ústupů, ztrát politických pozic i prestiže a volebních proher. Tento seznam by byl podstatně delší.
Jen v našem regionu si připomeňme »záchranu« Die Linke v parlamentu jen díky třem tzv. přímým mandátům a sérii jejích porážek v zemských volbách v posledním roce. Vzpomeňme »zoufalou« koalici v Maďarsku, kdy se proti V. Orbánovi spojily všemožné levicové proudy až s krajní pravicí, aby stejně prohrály, v Polsku, kdy se za vrchol prosazení levice považuje proniknutí strany Levice Razem do parlamentu se šesti poslanci na zádech sociálně demokratického volebního uskupení. Přitom jde o velmi mírně levicovou stranu samotnou se deklarující jako sociálně demokratická. A u našich sousedů na Slovensku také není levice tím, kdo ovlivňuje politiku. To vše jednoznačně a možná ještě tvrději platí pro ČR, to ale sami velmi dobře víme.
V našem regionu jednoznačně dominuje liberálně pravicový duch, kdy na případná levicová řešení pro občany se využívá jen to, co odpadne z liberálně kapitalistické hostiny. Dlouhodobě, několik let či desetiletí se nedaří konstituovat alespoň trochu relevantnější levici (a ani nemusí být moc radikální a progresivní) v řadě států tohoto prostoru. Česká levice, včetně té umírněné, reprezentované sociální demokracií je mimo hlavní hřiště české politiky. Nově se konstituované levicové subjekty, které se spíše, než aby bojovaly proti stávajícímu nehumánnímu kapitalismu, utápějí ve vnitřních ideových střetech a v kritice tradičních a poražených politických struktur, nezískávají podporu v levicové veřejnosti. Dnes jde u nás o přežití politické reprezentace levicových názorů ve společnosti a výsledek tohoto úsilí zdaleka není jasný.
V této situaci se schází Transform. Tato mezinárodní organizace je v souladu s bruselskou legislativou spojena se stranou Evropská levice jako její nadace. Proto má i odpovědnost přispívat k hledání levicových cest. Transform má několik možností, jak se k situaci postavit. Zda pokračovat ve stávající činnosti, která ale nachází stále slabší rezonanci v evropských levicových strukturách a hlavně mezi levicově cítícími Evropany. Nebo využít toho, že stále ještě v levicové komunitě převládá názor, že šance na úspěšnější uplatnění levicových vizí ve společnosti stále existuje.
Na kongresu strany Evropská levice v Madridu (2013) jsme volali po Evropské levicové alternativě. Myslím, že i organizace sdružené v Transformu by se měly k naplnění tohoto cíle připojit. Bude k tomu příležitost, tyto důležité levicové struktury by se mohly aktivně podílet i na obsahové přípravě nadcházejícího kongresu SEL ve Vídni a to nejen na úrovni celoevropské, ale hlavně ve svých národních levicových komunitách. Jde o to, abychom konečně vytvořili skutečnou a realizovatelnou evropskou levicovou alternativu, která má šanci být akceptována občany.
Jiří Málek, Společnost pro evropský dialog