Přečetl jsem na serveru Centrum jednu myšlenku pražského divadelního ředitele, herce a brněnského senátora Tomáše Töpfera a nedalo mně, abych se k ní nevyjářil přece jen. Pan Töpfer, který v jednom připravovaném filmu hraje politika a lékaře Františka Kriegela, vyslovil větu: Dubček a Svoboda nebyli státníci, ale zbabělci.
Pochopil jsem, že pan Töpfer, pokud by se dostal do podobné situace jako oni, by vystupoval úplně jinak. Jen mě tak napadlo, proč, má-li takové rigorózní postoje, se v sedmdesátých a osmdesátých letech nestal např. signatářem charty? Namísto toho hrál v několika režimních televizních seriálech a v »normalizačních« filmech. Nebo se mýlím a byl ještě jiný Tomáš Töpfer?
Po převratu těžil z popularity hlavní role v Životě na zámku a zvláště pak z »četníků«. Proto byl zvolen za senátora v Praze a v posledním volebním období v Brně, kde se měl vlastně celý »četnický seriál« odehrávat. A těží z toho dodnes.
Jde však o Dubčeka a Svobodu, zbabělce, podle pana Töpfera. Jeho slova mají ohodnotit jejich postoje při jednáních o tzv. Moskevských protokolech. Nechci se zabývat chováním Alexandra Dubčeka, který se v Moskvě zhroutil, ani jeho – a dalších představitelů státu – kteří sem byli dopraveni s ním. Dodnes mám k tomuto aktu negativní vztah a neumím se s ním smířit, protože kromě trestuhodných metod z padesátých let se také on velmi provinil na ideji socialismu a obojí je proti ní zneužíváno.
Jde mně především o prezidenta Svobodu. Panu Töpferovi bych doporučil přečíst si a podtrhat Mlynářův Mráz přichází z Kremlu. Našel by zde mnoho podnětů k zamyšlení. Ostatně od napsání této knížky byla vydána řada vzpomínek a studií, v nichž se postoji Svobody zabývali i další účastníci jednání. Především – Svoboda odmítl koncept, s nímž za ním přišel velvyslanec Sovětského svazu: Vytvořit dělnicko-rolnickou vládu podle vzoru z Maďarska roku 1956. Trval na zachování status quo. Kvůli tomu letěl také do Moskvy doprovázen svým zetěm, ministrem Černíkovy vlády Milanem Klusákem, ministrem spravedlnosti národním socialistou Kučerou, tehdejším místopředsedou vlády Husákem a několika dalšími s cílem vrátit se se zadrženými politiky domů, a to v jejich stávajících funkcích. To se mu také povedlo.
Jednání o »protokolech« se neúčastnil, to bylo záležitostí vlády a stranického vedení. To, co se dojednalo, se zdálo optimální. Tedy vzhledem k tomu, že země byla obsazena vojsky Varšavské dohody a jakékoli jiné řešení by mohlo znamenat krvavý masakr. V té chvíli on i ostatní museli zvažovat, kam až chtějí zajít a co mohou či nemohou riskovat. Rozhodli se zachovat mír a věděli, že řídit stát bude po podpisech několikanásobně těžší, ale nebude zemi nadiktována vláda, kterou nechce. Také druhá strana měla ovšem své pravdy, své vidění věci a své obavy, které ne vždy byly liché. Proto nepodepsat znamenalo ne hrdinství, ale jen čiré bláznovství, a důsledky by pro naše národy mohly být skutečně zlé, protože když »mluví zbraně, nemluví múzy« (inter arma silent musae), což věděl už starověký Řím.
Nevím, jak by se v takové situaci zachoval Tomáš Töpfer, ale to, že v klidu na divadle, ve filmu či v televizních rolích přečkal nejen sedmdesátá, ale i osmdesátá léta, a sloužil »normalizačnímu režimu« stejně dobře jako »loutka na provázku« v divadle Matěje Kopeckého, nesvědčí právě o jeho odvaze. A šlo o mnohem menší riziko a odpovědnost. Tedy odpovědnost nikoli za jiné, ale jen za sebe.
A jsme u problému odvahy a zbabělosti. Podle Töpferova výkladu byl nejen Emil Hácha zbabělec, ale i Václav Talich, když dirigoval pod nacistickými vlajkami v Berlíně, Karel Hájek, když vyfotografoval Hitlera, jak se dívá z oken Hradu na město – ta fotografie se dokonce dostala do světa, i třeba Vlasta Burian, když neodmítl účast na tzv. Baltimorské skeči, jež tvrdě zaútočila na Beneše a Jana Masaryka anebo bratři Havlové, když jeden nacistům »propůjčil ateliéry« a druhý gestapu konspirační místnosti v Lucerně? Ale to už jsme se dostali až na hranu vstřícnosti nebo, pokud bychom akceptovali postupy poválečné Drtinovy justice, spolupráce.
Byli ovšem lidé, kteří bojovali s nacisty anebo odmítli jakoukoli spolupráci. Ti první při tom ztráceli životy, ti druzí často ohrožovali sami sebe a své rodiny. Jmenujme Zdeňka Štěpánka, u něhož se schovával jeden čas Fučík, Jindřicha Plachtu a Jana Pivce, kteří na rozdíl od Zity Kabátové – Marie von Buchlow a Adiny Mandlové – Lil Adina odmítli lukrativní role v německém filmu. A zase jsme u otázky zbabělosti. Prostě pohybujeme se v kruhu.
Jde stále však o onu Töpferem myšlenou zbabělost. Byli zbabělci ti, co podepsali tzv. Antichartu? Bylo přece možné prostě jen nepřijít. Bylo dost takových, co to udělali. Odmítnout roli v politicky laděném filmu sedmdesátých a osmdesátých let? Sequensovi prý odmítl roli v »Zemanovi« Jaromír Hanzlík, ale nikoli Lábus, Kemr, či Němec. Stalo se něco Hanzlíkovi? Hrál nebo nehrál dál? Hrál i dobře zavedený Bartoška, Hrušínský, Galatíková, Hadrbolcová, Čepek… Hrál tedy i Tomáš Töpfer. Proč se však právě on nepostavil do jedné řady s Janem Třískou, Marií Vášovou, Pavlem Landovským či Vlastou Chramostovou? Chyběla odvaha? Byla to zbabělost? A to rozhodoval jen o sobě a možná zčásti o své rodině. Byla to zbabělost?
Jestliže ovšem já sám jsem zbabělým nebo neodpovědným, je možné obviňovat druhé? Stranou jsem dal odpovědnost vůči národu, která má ještě vyšší hodnotu. Tu měli ti v tehdejší Moskvě. Ti, které pan herec jmenoval, zvláště Ludvík Svoboda, jenž viděl v životě dost krve padlých a raněných a jemuž nacisté zavraždili syna. Jednal zodpovědně, když nakonec, jistě s těžkým srdcem, dohodu podepsal.
Nevím, ale nezdá se mi, že by bylo proto vkusné – nechci použít expresívnějšího slova – to, co vědomě vyslovil pan Töpfer. Je to tak, pane senátore a řediteli Divadla na Vinohradech?
A úplně nakonec jedno poučení z Bible. Týká se provinilé ženy a Ježíšových slov: Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem! (Jan 8-7) Pochopil jste tato slova, pane senátore? Jste přece věřící.
Jaroslav Kojzar
Ten Brázda je přesně jak ta naše vláda. Umlčet každého, kdo má jiný názor, a navíc nemít žádné argumenty… Divím se, že ho ještě na tomhle webu nezablokovali.
Mimochodem, je zajímavé, jak fanatik 50. let, tedy Kriegel, zůstal fanatikem celý život, jen obrátil o 180°. Přitom právě období normalizace se zatím nejvíce přiblížilo idejím socialismu, podařilo se prakticky odstranit chudobu, podařilo se širokým masám pracujících zajistit důstojný život. I navzdory pokračujícímu nepřátelství ze strany amerického režimu a jeho satelitů, což způsobovalo samozřejmě celou řadu problémů.
O „krvavý masakr“, alespoň jako v Maďarsku, se tady snažili imperialisté, to byl celý účel to neslavného pražského jara. Nepovedlo se.
Čas vše mění, i časy, k vítězství on vede pravdu. chci sto roku bludných hlídalo, zvrtne doba. Tedy – i dnes,nic nového.
Myslí to Kojzar vážně nebo si z nás dělá srandu. Prominentní aktivistický novinář minulého režimu, který byl vždy po ruce, když bylo potřeba očernit a zašlapat do země někoho z tehdejší opozice, tu bude kázat o morálce? Jsme sice u něj zvyklí na naprostou absenci jakékoliv sebereflexe, ale čeho je moc, toho je příliš. Při hodnocení podpisu Moskevských protokolů porovnatelných s Mnichovskou dohodou, doporučuje Kojzar přečíst si Mlynářův Mráz přichází z Kremlu. Tedy publikaci reformního komunisty, který podepsal Chartu 77 a byl odejít do exilu. Chce se mi zeptat, proč se ten hrdinný rek Kojzar tehdy na stránkách Rudého práva Mlynáře nezastal a naopak ho pokládal s dalšími reformními komunisty za největší nepřátele tehdejšího režimu. Nebo bylo vše jinak, já se mýlím a byl snad ještě jiný Kojzar? Sotva.
Aktivističtí novináři patřili za nacistické okupace k těm největším hyenám. Ti bolševičtí se jim příliš nevymykali. Jak dopadli ti z období nacistické okupace, víme. Trest byl zasloužený. Těm komunistickým se nestalo nic. Měli by tedy alespoň držet hubu.
Brázda, myslím, že hubu bys měl držet ty. Tvoje antikomunistická nenávist vůči panu Kojzarovi nezná mezí a stále se stupňuje. Už z tebe padají jen nenávistná ho*vna.
Mlynář a ostatní „reformní komunisté“ totiž opravdu byli největšími nepřáteli socialismu, jak se potvrdilo po privatizačním puči.
Nerad na něco reaguji. Zdá se mi to často, jako když slepý se hádá s hluchým. Na pana Karla Brázdu však přece jen jsem se rozhodl zareagovat. Je to už po kolikáté, co tento pán, jde-li ovšem o pána, ve své reakci na pana Kojzara se uchýlil k under one\’s belt. Pokud pan Brázda nerozumí, přeložím mu to: k podpásovce. Namísto, aby reagoval na to, co autor napsal a pořádně ho rozcupoval, pokud má k tomu argumenty, vrhl se na jeho osobu. Je to jistě jednodušší. Když chybí argumenty, je třeba je něčím nahradit. Nejlepší cestou je znevážení autora.
Zmíněný článek jsem přečetl až včera. Nemám tolik času, jako pan Brázda. Na rozdíl od něho se s jeho obsahem ztotožňuji. Mám jen jisté problémy s pohledem na události z roku 1968, ale to mě nesvádí ke snížení k podpásovce. Polemizuje se vždy s myšlenkou, ne s životopisem autora. K tomu přistupují jen primitivové, kteří nemají jiné argumenty.
Pamatuji si, jak v roce 2008 Tomáš Töpfer jako senátor deklamoval v českém Senátu Topolánkovy litanie za výstavbu radaru USA nedaleko Prahy v Brdech. Töpfer za ten radar hovořil tak zaníceně a horoucně, jako v nějakém představení na divadle. Radar se Američanům nepodařilo u Prahy postavit, takže Töpferův výstup v Senátu se minul účinkem. Zajímalo by mě, kdo mu tenkrát napsal roli, protože to celé četl s přeřeky z nějakého papíru, evidentně bez porozumění tomu, co čte.
Proto lidé potřebují demokracii a svobodu ,aby mohli být hrdiny a soudci ,přitom jsou to jen skety.