1. máj – den, kdy hrdliččin hlas zvěstoval lásky čas. Mácha, i když jsem ho poněkud upravil, věděl, že v onom měsíci se všechno mění, že květy obalí stromy a i zvířata vyvedou své mladé, aby je rychle naučila starat se o sebe a o nějaký čas později i oni mohli přečkat zimu, aby zase nastalo jaro a koloběh života se opakoval.
Také člověk jako by pookřál z květů ve stromoví a z luk, které najednou zbarevněly. Jaro je už sice pět týdnů rozhazovalo ze své plné náruče, některé do té doby dokonce jen vykukovaly a čekaly na potvrzení hřejivými slunečními paprsky. I lidský 1. máj je spojen s láskou, a i když ten Máchův s tragikou samotného děje, je vlastně i zpěvem o lásce. O veliké a kruté lásce, pro níž umírali Romeové i Wertherové, ale pro níž miliardy jiných chtěli žít a žili.
Ten den, tedy ten první květnový, se však do povědomí dostal také z jiných důvodů. Počátkem devadesátých let 19. století na paměť krvavé stávky amerických dělníků, se rozhodlo tehdejší vedení nově se utvářejícího už masového dělnického hnutí, každoročně pořádat Svátek práce. A skutečně. S výjimkou válek se začal postupně rok co rok slavit téměř po celém světě.
Oč tehdy v dalekém Chicagu šlo? Tehdy po propuštění asi dvanácti set dělníků z továrny na hospodářské stroje se rozhodli představitelé stávkového hnutí svolat na 1. květen demonstraci za práci a všeobecné hlasovací právo. Sešla se, přišlo několik desítek tisíc dělníků i z jiných továren, kteří v ten den solidárně vyhlásili stávku. Policejní provokace, kterou se nikdo později nesnažil řádně vyšetřit, znamenala však střet demonstrujících a policejních sil končící smrtí v řadách obou táborů. Vůdcové demonstrace nakonec byli zatčeni a postaveni před soud. Sedm bylo odsouzeno k smrti, čtyři nakonec popraveni a jeden ještě před rozsudkem spáchal sebevraždu. Také o tom lze dodnes pochybovat. To bylo v roce 1886.
Proto se onen 1.máj 1890, kdy se konal poprvé, stal nakonec Svátkem práce a šířil do všech kontinentů. Politické a společenské požadavky oněch dob se ocitly jako hlavní body programů. Jen za válek tomu bylo jinak, i když v té Velké slavný 1. máj 1918 přinesl s sebou nové požadavky, tedy ukončení války, vznik samostatné republiky, a dokonce svržení řádu, jenž ji způsobil. V pozdějších požadavcích se kromě oslavy práce a někdy i boje za ní, objevovala stále častěji mírová hesla. Bez míru totiž není ani práce, ani naděje, a dokonce většinou ani ta láska.
Po Listopadu začal zbytečný útok i proti Svátku práce. Pseudodůvody ho však nemohly vymazat, i když se slaví třeba pod jinými hesly a slovo práce je zdánlivě odsunuto anebo dostává zcela podružný obsah. Také dnes se jistě na různých místech světa shromáždí lidé, aby dali světu na vědomí, že je ještě mnoho věcí, které by bylo potřeba změnit. Že miliony žijí pod hranicí chudoby, že je moc míst, kde chybí práce, a tedy i možnost obživy lidí a jejich dětí, že svět není vůbec mírový a válka se dostala dokonce do Evropy a to nikoli prvně od skončení 2. světové války. A při tom, jak zpívali Werich s Voskovcem – »žít jako lidi, mít radost z práce, to přece jen záleží na nás…«. Bohužel však, nikoli jen na nás.
Pro to pro všechno i 1. máj roku 2022.
Jaroslav Kojzar