To opravdu musí naštvat!

Snad to byla Kaja Kallasová, bývalá estonská politička a dnes eurokomisařka, tedy ministryně, zahraničí EU, která jako první vysoká bruselská politička prohlásila, že ohledně Ukrajiny se schyluje k nové Mnichovské dohodě. Nemyslila tím summit, který se koná v těchto dnech v bavorské metropoli a kde Unie dostala americkou sprchu, ale tu z roku 1938, kdy čtvero mocností jednalo o nás, bez nás. Všichni si měli její slova vyložit tak, že se Trump a Putin sejdou, rozparcelují Ukrajinu a ta jednání svým prezidentem nebude ani přítomna. Jenže ono to asi bylo myšleno jinak.

Trump o ukončení války (spíše šlo o vyjasnění názorů) na východě skutečně půldruhé hodiny jednal telefonicky s Putinem, ale poté také se Zelenským. Jeho lidé přiletěli do Moskvy a do Kyjeva. S jasnými instrukcemi, což lze chápat jako přípravu na setkání nejvyšších představitelů. Zda v prvé etapě bude u toho Zelenský anebo bude sedět v předsálí, nevím, ale v každém případě se už dnes stal účastníkem jednání. Je ovšem těžké s ním počítat do budoucna, když už vlastně nemá žádný mandát a Porošenko s Kolomojským a dalšími ukrajinskými oligarchy už volají po jeho odchodu a domnívají se, že by se oni sami mohli zase dostat k moci. Osobně se ovšem domnívám, že ve hře o místo nejvyšší je také Vitalij Kličko, starosta Kyjeva a exmistr světa v boxu, syn sovětského generála, jenž čtyři roky působil také u nás.

Brusel a von der Leyenová či Kallasová však do party přizvány nebyly, jak ostatně v Mnichově potvrdil Trumpův zmocněnec pro národní bezpečnost Keith Kellogg. Slova o novém Mnichovu se tedy týkají Unie a jejích militantních plánů a ekonomických zájmů. Proto myšlenka o nás, bez nás. Unie je přece účastníkem války, dodala Kyjevu zbraně, munici, peníze. Osobní nenávist některých jejích politiků k Rusku však přerostla normální sousedské myšlení. Uměle vytvořená teorie ohroženosti podporovaná médii vytvořila opravdu situaci, jež by mohla skutečně skončit špatně. Ekonomické a obchodní zájmy Bidenovy rodiny a některých amerických kapitálových skupin se totiž kryly s politickými a hospodářskými zájmy řady unijních států. Proto i v tomto případě taková provázanost USA a EU. Navíc z vojenského hlediska by se jednoznačně prozápadní Ukrajina vklínila do ruského prostoru a z Krymu, pokud by se ocitl v rukou NATO, bylo by možné kontrolovat celé Černé moře. Takže vojenský vstup Ruska na Ukrajinu, které si to také tak vyložilo, byl vítaným činem. Bruselu se zdálo, že je o příležitost ho jako konkurenta odrovnat, což byl velmi naivní záměr.

Jsme však o několik let a zkušeností dál. Zemřely stovky vojáků na obou stranách, zničena byla celá města východní Ukrajiny, Není bezpečno ani v zázemí, Putina Česká televize nazývá diktátorem, ač byl zvolen v demokratických volbách. Vůdcové Ukrajiny obdivující se banderismu a hlásící se k odkazu esesgrenadýrů jsou naproti tomu hodni glorifikace. Nefandím Putinovi, ani postbanderistům, ale prohlašuji, že nácky rád nemám…

Jakou dohodu by si paní Kallasová vlastně přála? Takovou, jakou podepsal v roce 2014 v Kyjevě prezident Janukovyč a vymysleli zástupci států Evropské unie? Ta platila jen několik hodin. Sloužila k momentálnímu odzbrojení vládních sil a pak se stala bezpředmětnou. Honba na stoupence sesazovaného režimu mohla, dokonce pod dohledem paní Nulandové, náměstkyně ministra zahraničí Obamovy a Bidenovy administrativy, začít.

Nebo tu z Minska? Tu přece iniciovala a podepsala svými zástupci také Unie. Měla za cíl, jak přiznala kancléřka Německa Angela Merkelová, umožnit Ukrajině vyzbrojit se zbraněmi dodanými ze západní Evropy a začít čistit kraje, jež zůstaly věrné výsledkům předchozích voleb a odmítaly puč. Nic nevadilo, že hlavní iniciativu měly takové bataliony, jako je Azov, Pravý sektor, apod., které se prezentovaly pronacistickým myšlením.

Či myslila tu z Rambouillet, kdy NATO předložilo dohodu, jež byla nepřijatelná pro srbské obyvatelstvo, ale výhodná pro kosovské Albánce, a když ji Srbové odmítli podepsat, začalo bombardování zbytku Jugoslávie? Výsledkem bylo na pět set mrtvých civilistů (srbská strana uvádí až čtyřnásobně vyšší údaj), poničená infrastruktura a mnoho dalších hodnot. To jsme byli již součástí NATO.

Jaký plán z těch uvedených preferuje Kaja Kallasová? Dcera vysoce postaveného komunistického funkcionáře z let Sovětského svazu, poslance Nejvyššího sovětu? Nevím. Všechny tři by se hodily. A onen Mnichov? Jen připomínám, že Československo z let 1938 a Ukrajinu současnosti je těžké srovnávat. V oné ČSR měli tehdy pohraniční čeští Němci nejen své základní, ale i střední a vysoké školy, a nemuseli posílat svá podání úřadům státním jazykem. Hranice státu byla odvozena od hranic zemí Koruny české, což dokonce ctilo i rakouské mocnářství, kdežto Ukrajina si prý své hranice vlastně nikdy nenechala mezinárodně potvrdit. Donbas jí byl ještě Leninem přiřknut, ač se tu nemluvilo jinak než rusky, z důvodu obhájení proletářského základu právě vznikající Ukrajinské sovětské republiky, a darovaný ruský Krym měl v sobě chruščovovskou namyšlenost, i když v rámci tehdejšího SSSR to vlastně mělo být jedno. Připomínám, že tzv. Sudety nikdy nepatřily Německu, jak tedy chápat Heim ins Reich, pod nímž byla vedena všechna jednání a jež neustále opakovala henleinovská a hitlerovské propaganda? O návrat nešlo, ale o přímý lup posvěcený mocnostmi. Stejně jako tomu bylo v Kosovu před pětadvaceti a patnácti lety. Mimochodem, u toho také byly ony mnichovanské mocnosti.

Vyřazení Evropy z jednání o východní válce znamená ovšem i znesnadnění či znemožnění evropskému kapitálu pronikat do obnovy Ukrajiny. To na sebe automaticky berou USA a v případě východních území Rusko. Jen náznak, že jednání bude bez Bruselu, vedoucí evropskou diplomatku muselo rozčílit. Stejně jako šéfku Unie paní Ursulu, militantní lídry některých členských zemí, včetně České republiky, a hospodářská impéria hledající další lukrativní kšefty. Proto tolik křiku. Proto křik o nové Mnichovské dohodě.

Jaroslav Kojzar