Teherán – zbytečné otazníky

Mohlo se tehdy říci konečně. Zda se to řeklo, nevím. Možná ano, možná ne a ostatně, jak kdo. Onoho 28. listopadu – tehdy se psal rok 1943 a bylo po bitvě u Stalingradu, fiaskem pro Němce skončila »operace Citadela« (Kursk) a Kyjev se opět ocitl v sovětských rukou. Anglo-americká vojska už dávno z pouště vyhnala ‚lišku‘ Rommela a vylodila se na Sicílii. Proč právě na Sicílii? Protože to je blízko Africe, kde skončil Afrikacorps a italská koloniální vláda nad Lýbií. Nebo třeba proto, že odpor Italů, jak se předpokládalo, bude menší než Němců a tudíž bude snadnější se vylodit tam než jinde? Zmiňme se také o tom, že zájem, především Britů, o čemž se neinformovalo veřejně, bylo získat poválečnou nadvládu nad Středozemním mořem. Nejen tedy v té době volnou cestu z Egypta přes Maltu na Gibraltar. Churchill byl liška, nikoli jenom africká. Měl v plánu zajistit dominanci Britů v tomto ‚průlivu mezi Evropou a Afrikou‘. V ‚merku‘ měl nejen Sicílii, ale také Krétu, Řecko a viděl se v duchu i mentorem nejen té ‚Svobodné Francie‘, jež našla svůj ‚domovský přístav‘ pod jeho křídly v Anglii, ale také Francie budoucí, poválečné. Tak tedy onoho 28. listopadu se v íránském Teheránu sešla poprvé za války Velká trojka – Stalin, Roosevelt a Churchill, aby jednala o dalším vývoji války, jež dostala krycí název Euréka.

Bylo mnoho problémů k projednání. Válka pro jejich země začala v různých termínech, šlo však o to, aby skončila v jednom datu, tedy na všech frontách. Při příjezdu těch tří vůdců alespoň zhruba bylo jasné, co je třeba udělat a jaký kdo na tom bude mít podíl.

Teherán byl nejblíž Sovětskému svazu, ale i britské Indii, byla to jakási sovětská a britská zóna. Místo blízké oběma stranám. Tedy té východní – Sovětskému svazu, i té západní – Spojeným státům a Velké Británii. Oba západní státníci již měli za sebou tajnou schůzku na africkém kontinentu, v marocké Casablance, a vlastně těsně před Teheránem za přítomnosti Čankajška další v Káhiře.

Pokud jde o Evropu, vědělo se, že musí jít o jistou koordinaci akcí a onu ‚druhou frontu‘. Především Churchill se začal totiž bát o to, aby většina Evropy nebyla osvobozena z východu, a o to, aby tak západ neztratil podíl na následném politickém vlivu při jejím uspořádávání. Stalinovi v té chvíli šlo zase především o to, aby na Sovětském svazu nezůstávala plná tíže války. Zda přemýšlel o tom, koho dalšího přijme ‚do svého impéria‘, nevíme, ale pochybujme o tom. Bylo ještě daleko do ‚konečných řešení‘ a na osvobození čekala nejen utlačovaná Evropa, ale i Oděsa, Cherson, Krym, Pskov, Lvov, Kišiněv, Minsk, Brest… a trpící v obklíčeném Leningradu. Pro sovětskou stranu byla otázka, jak rozdělovat Evropu, příliš vzdálená.

Jediným předem avizovaným požadavkem ze strany Stalina bylo uznání Curzonovy linie za hranice SSSR. Tuto linii počátkem dvacátých let stanovil britský ministr zahraničí, bývalý místokrál v Indii, lord George Curzon a byla naplněna až 17. září 1939 a zatím málo uznávána světem. Šlo o území obývaná především Ukrajinci, Bělorusy a Litevci. Tehdy, v době Teheránské konference, totiž o rozdělení či ovládnutí Evropy mohl uvažovat zatím snad jen Churchill.

A tak se všichni tři představitelé nejvýznamnějších zemí protihitlerovské koalice poprvé fyzicky sešli.

Už na ubytování představitelů nalezli dnešní propagandisté mouchy. Prý návrh ubytování Roosevelta byl od Stalina podraz. Nevadí, že jeho problémy si jistě americká strana uvědomovala. Jenže také jeho výhody. Proto americký prezident návrh přijal. Nebyl si zřejmě vědom toho, že budoucí čeští propagandisté zpochybní všechno, včetně dobré vůle a výhodnosti.

Sověti tak prý, jak naši čeští všeznalci tehdejší situace stoprocentně věří, mohli snáze odposlouchávat telefony a kontrolovat americkou delegaci. Návrh ale měl své racionálno. Americká ambasáda byla dost vzdálená od místa jednání, tj. od sovětského vyslanectví, které nabídlo nejlepší podmínky pro jednající, a proto se v něm jednalo. Teherán byl totiž plný německých agentů. Pro ochranu prezidenta to bylo z tohoto hlediska nejlepší řešení. Navíc to bylo dobré i pro jeho pohodlí. Ochrnut po obrně se pohyboval na vozíku a to všechno komplikovalo činnost ochranky a umožňovalo nacistům, aby právě na něj soustředili svůj případný útok. Dodejme, že několik pokusů o atentát či alespoň příprav k němu bylo zaznamenáno. Pobytem za velmi dobře chráněnými budovami sovětského vyslanectví se tomu podařilo zabránit.

A politický motiv? Šlo pochopitelně o to, aby Churchill, jenž v této trojce představoval nejkonzervativnější element, nemohl třeba po večerech dále ovlivňovat amerického prezidenta a tedy i měnit už dohodnuté body.

Co všechno tedy bylo dohodnuto? Především otevření Druhé fronty. Termín nebyl určen, což zvláště na jaře roku 1944 vyvolalo jisté pnutí mezi Sověty a západními mocnostmi. Odklady předpokládané akce, které sovětská strana zaznamenala, nutně vyvolaly dojem, že Angloameričané nechávají takovými posuny účelově krvácet Rudou armádu.

Dalším z projednávaných bodů byl požadavek Stalina na schválení sovětských hranic na Curzonově linii. Onu hranici počátkem dvacátých let se souhlasem Společnosti národů stanovili Britové. Churchill tedy proti ní nemohl protestovat. Šlo jen o to, jakou dát Polsku kompenzaci. Protože Slezsko bylo obydleno nejen Němci, ale i slovanským obyvatelstvem, zdálo se, že polské hranice lze tímto směrem posunout, tedy včetně východního Pomořanska. Navíc Poláci by tak získali další dva významné přístavy – Gdaňsk a Štětín. Odsud mělo být německé obyvatelstvo odsunuto směrem na západ. Diskuse o tom nakonec skončila schválením návrhu. Pro Eisenhovera šlo o přijatelné řešení, pro Churchilla dokonce řešení vítané. Jeho koncepcí budoucího Německa bylo totiž rozdělení země na několik samostatných celků, aby odsud už nikdy nepočala smrtící válka.

Byly projednány i další body týkající se budoucnosti. Pomoc a uznání jugoslávských partyzánů, vztah k Turkům, problematika obsazeného Íránu.

Hlavním bodem ovšem stále byla Druhá fronta. V tom měl Stalin jasno. Potřeboval poněkud uvolnit tlak na Rudou armádu. Nacistická wehrmacht přes zmíněné a další prohry byla stále silná. Ovládala skoro celou Evropu. Pracovaly pro ni miliony dělníků v poražených zemích. Sovětská armáda sice byla na postupu, ale stále ještě byla daleko od svých předválečných hranic. Wehrmacht už neměl síly na své ‚blitzkriegy‘, ale na zuřivý odpor, jehož překonání si vyžadovalo další a další oběti, ano. Nejen sovětských vojáků, ale také civilního obyvatelstva v okupovaných zemích a nakonec i v Německu. Pokud by se otevřela Druhá fronta, museli by se Němci bránit ve dvou směrech a ulehčili by tomu východnímu. V tom nelze hledat podraz ze strany Stalina. Ostatně svět ho nehledá, jen v Česku máme takové myslitele.

Na závěr jen dodejme, že konference skončila 1. prosince a státníci se rozjeli – rozletěli do svých domovů. Ti západní se však ještě na dalším jednání zastavili v Káhiře. Druhá fronta v Evropě se otevřela 6. června 1944.

Jaroslav Kojzar