O Velikonocích mě zaujala zpráva. Jistý Čech, který má být trestán za to, že sloužil v cizí armádě a neměl k tomu státní souhlas, se rozhodl odstěhovat z Česka a už se do této nevděčné země nevracet. V jaké armádě? No přece… a tady je problém. Kdyby to bylo jen proti Rusům na Ukrajině, tak by mu to jistě odpustili, ale on se připojil i ke Kurdům a po boku antiasádovských povstalců bojoval proti Asádovi. A tady je onen zakopaný pes celého problému. Kurdové jsou prý totiž proameričtí, protiturečtí a tedy… jací vlastně jsou ve vztahu k NATO?
Mne osobně odpověď na takto položenou otázku netrápí, ale nějak mi přišla na mysl otázka přísahy. Komu vlastně zmíněný muž přísahal a kolikrát? Pokud před tím sloužil v Armádě ČR, tak Česku, ale Česko je součástí Paktu a tedy i NATO. Jenže, které pak ze stran blízkovýchodního konfliktu? Je ovšem možné, že nepřísahal nikomu, že se přihlásil k jedné válečné skupině jen proto, aby mohl střílet a zabíjet, a nikdo to tam v kurdských horách s přísahou nebral příliš vážně. Zabíjet se může i bez přísahy. Zdůvodnění, že tomuto muži šlo o demokracii a svobodu, neberu. To by pak mohl vraždit každý, kdo se zaštítí podobným havlovským klišé, i když vím, že bratrům Mašínům stačilo méně než prohlášení o svobodě a demokracii, jak se dozvídáme i z propagandistického filmu, který byl nedávno u nás natočen a dostalo se mu povinného ocenění. Mašínům šlo o majetek a odvetu za zneuznání bývalých zásluh jejich předků, prostě o formu satisfakce.
Možná, že tedy zmíněný muž nepřísahal, ale to pak jde o obyčejného zabijáka, nebo se mýlím? Vždyť i do cizinecké legie bylo nutné se upsat a smlouva, jež byla ohodnocena i penězi, je vlastně také přísaha. Takže, potud je jasno. Pokud nebyl vojákem u nás, a vynecháme podezření, že byl pouhým zabijákem, jemuž se podařilo dostat příležitost zabíjet, pak v každém případě přísahal, možná dokonce třikrát. Jak to je u Kurdů, nevím, ale v ukrajinské armádě se totiž, jak víme, přísahá povinně a v AČR to bez přísahy také nejde.
Co ovšem znamená slovo přísahat? Věrnost zemi, praporu, vládě, mocným? Slovy sloužit za peníze nemyslím ovšem, že ti, co podepíší, nemusí být věrní. O věrnosti ale může rozhodovat nabízená částka. Za některou zřejmě stojí za to být věrný, za jinou však? Jak je to v případě, že někdo nabídne lukrativnější obchod? A válka je z obchodů ten nejvýnosnější. Nejen pro výrobce zbraní a střeliva.
Ve středověku se to s přísahou tak ovšem nebralo. Pokud jsi nebyl podaným a nechal ses najmout, pak sis s plněním přísahy starost dělat nemusel. Táhls s jedním pánem, pak třebas s druhým, který vyhrál a nakonec s desátým pod zcela jiným praporem a s jinými cíli. Prostě byls tam, kde se bojovalo. Když ovšem jeden z nájemců vojsk neplatil, mohls klidně i za války přejít do tábora druhého. Tak to bylo a nikdo s tím neměl problém, i když za dezerci byla oficiálně vyhlášena smrt. Snad jen náboženský fanatismus dokázal sjednotit pod jedním praporem, ale většinou pod stejným Kristem na praporu nebo na kříži válčily proti sobě i protichůdné strany.
Nedávná doba s sebou přinesla také sounáležitost k vlasti. Automaticky předpokládala, že každý, kdo se narodil, či se z přesvědčení cítí Čechem, Němcem, Polákem, Francouzem, Dánem, atd., bude věren Česku, Německu, Polsku, Francii, Dánsku, atd. a bude svou vlast bránit i za cenu života. Pojem vlastenectví se nám vryl do paměti jako axiom, i když často ho vnímáme úplně rozdílně. Ale to se stává, zvláště u těch, kteří slovo vlast spojují především s majetkem. Ostatně i esesáci měli na opasku Gott mit uns. Ale ti svými vygumovanými mozky věřili. Jenže peklu.
A znovu se vraťme ke slovu přísaha. Jsou takoví, kteří přísahají víckrát, podle potřeb a svého prospěchu. Pokud jde o vlast, spojenou se společnou historií, jazykem, územím, kulturní nadstavbou, měla by ovšem být přísaha svatá. Nikdy bychom se jí neměli zpronevěřit. Tak to cítím já. Jsou tací, kdo ovšem myslí jinak.
Naše starší generace při nástupu do armády – bývala všeobecná branná povinnost – přísahala, že takovou, v té době socialistickou, vlast bude věrně chránit. Žili tu takoví, kteří svou přísahu brali doslova. Připomínám slova vojína Šmatlavy, jež vyslovil ve střetu s teroristy skupiny Othello u Vinohradských hřbitovů: »Prisahal som len raz«. V boji o svou zbraň ho to stálo život.
Byli však i jiní, kteří to tak vážně s vlastí nemysleli a za život přísahali vícekrát, aby se dostali k dalším funkcím a splnění svých osobních ambicí. Patří mezi ně i… přičemž většině voličů to ve volbách nevadilo. Proč asi? Na něj a další takové se ovšem státní zástupce nezaměřil. Tam je to prý v pořádku. Má tedy vůbec smysl se zabývat pojmem přísaha, když vlastně jde jen a jen o peníze, o to, kdo nabídne víc?
Osobně si myslím, že ano. Jen vím, že ti Fučíkové, Morávkové, Urxové, Lužové, Zikové, Balabánové, Rošičtí, Bílí či Eliášové vůbec nemuseli přísahat na své vlastenectví ve hře o život a že ho měli v krvi.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.