Sýrie aneb Výbušný Blízký východ

Od rozpadu východního bloku prosazují Spojené státy v oblasti Blízkého východu stále samostatnější postupy, které s EU nemusí být vždy v souladu. V Sýrii se události tzv. arabského jara změnily ve vleklou »občanskou« válku.

Paní Filipi byla naší velvyslankyní v Sýrii po dobu 13 let, až do roku 2013. Je to úžasná žena, která si zaslouží náš obdiv. V době občanské války byla česká ambasáda jako jediná ze států Evropské unie, která zachovala provoz a zastupovala i Spojené státy, které svůj úřad v Sýrii z bezpečnostních důvodů uzavřely. Zaslouží si nejvyšší české vyznamenání. Je smutné, že státní vyznamenání dostala od prezidenta Bašára Asada, ale od našeho generál-prezidenta nikoliv. Sýrie neměla dluhy a ctila křesťanské hodnoty. Nebyl to chudinský stát a nepředpokládalo se, že i Sýrii zachvátí tzv. arabské jaro. Pravdou zůstává, že zájmy regionálních států Blízkého východu a Západu jsou odlišné. Začátky celého konfliktního procesu byly jiné, než jak je popisovala mainstreamová západní média, včetně těch našich. V Damašku sice mladí Syřané demonstrovali, ale demonstrovali za důstojnost. Oni nedemonstrovali pro to, že by chtěli úplně zničit stávající režim prezidenta Bašára al-Asada, jak se u nás psalo, nebo politici Západu vnímali.

Pro naši velvyslankyni, která důvěrně znala arabsko-islámské prostředí, to byla ztráta iluze o přístupu Západu k této zemi. Západní země, včetně ČR, si vytvořily cíl – odchod Asada z prezidentské funkce a zničení stávajícího syrského režimu. Přitom Asad je sekulárně uvažující muslim, který vystudoval lékařství v Sýrii i v Londýně. I jeho manželka Asma vystudovala vysokou školu v Británii. Pravda, že syrský režim, tak jako většina islámských režimů, je despotický. Ale bez despotického vládce vznikne v islámské zemi chaos. Málokdo si uvědomuje, že islám je totalitním systémem a fosílií středověku. Cíl zničit Asada vytvořili západní politici a vyžadovali jeho splnění. Když se ukázalo, že odchod Asada není tak jednoduchý a už vůbec ne rychlý, začal Západ syrské opozici dodávat zbraně s naivním a nerealizovatelným cílem, zavést demokracii podle západních not. Je to úplná hloupost, se kterou přišli právě Američané. Západ nepochopil, že žádná islámská země netouží po demokracii, ale požaduje jen pořádek ve jménu islámu.

V průběhu studené války se svět rozdělil na země sympatizující buď se Západem, nebo s Východem. Amerika se navíc rozhodla, že bude určovat běh Blízkého východu. Velvyslankyně Filipi se proto velmi často dostávala s Američany do ostré diskuze. Zvláště s bývalým velvyslancem v Ankaře, který pak přešel do Sýrie. Říkal: »My máme jasnou vizi o přeměně těchto režimů v demokracii.« Američané a západní politici vůbec nechápali, že v islámských zemích se musí brát v potaz jejich historie, zkušenosti, tradice a hlavně islám, který není jen prostým náboženstvím. Tento bývalý velvyslanec, nemaje racionálních argumentů, demagogicky končil rozhovor s tím, že když se jejich cíle podařily zrealizovat u nás, tak proč by to nešlo v islámských zemích. V americké nabubřelosti zapomněl, že my jsme stále byli doma a stále jsme byli a jsme Evropané. Evidentně nechápal, co se dělo v Evropě a stále dokola jen zdůrazňoval, jakou měli a mají Američané vizi. Vůbec nechápal, že hodnoty Západu nejsou aplikovatelné v kulturně odlišných zemích, notabene islámských. Ukázalo se, že západní politici, a bohužel posléze i ti naši, nechápou tyto odlišnosti. Zdá se, že jim neradí skuteční odborníci nebo je sice mají, ale v podmínkách stávající demokracie se tito odborníci bojí vládním politikům oponovat na základě svých odborných znalostí.

Takovou ukázkou je případ posledního francouzského velvyslanec v Sýrii, Erica Chevaliera, který po uzavření ambasády v Damašku koordinoval francouzskou »pomoc« syrským povstalcům. Francie údajně poskytla syrské opozici finanční částku převyšující půl druhého milionu eur. Tento diplomat byl velkým znalcem Sýrie. Tehdejší prezident Sarkozy si ho pozval na konzultace. Prezident nechtěl slyšet jeho názory, pouze mu sdělil, jak to musí být. Na to Eric, jako znalec Sýrie odpověděl, že tak to nepůjde, neboť zná důvěrně syrské prostředí. Sarkozy mu dal jasně najevo, že pokud nezmění svůj postoj a bude nadále proti jeho návrhům, pak končí se svou kariérou. Stanovené požadavky byly v podmínkách Sýrie neaplikovatelné, přesto Západ trval na jejich realizaci za každou cenu. Ten, kdo informoval o skutečné situaci v Sýrii a nepodrobil se nesmyslným západním záměrům, se stal neoblíbeným až nežádoucím a byl častován různými nelichotivými přívlastky.

V Sýrii bylo 33 opozičních uskupení. Nevýhodou jejich představitelů bylo, že se nedokázali vzájemně domluvit. Každý z nich se považoval za premiéra nebo alespoň za významného mudíra. Byli to lidé, kteří sice měli nějakou představu o reformách, ale nebyli to bojovníci. Posléze se ukázalo, že tito rebelové měli obrovskou podporu ze strany Saúdské Arábie, Turecka i Západu, včetně ČR. Například turecký prezident Erdogan byl původně velkým přítelem Asada, měli strategické partnerství a jejich vlády často společné zasedaly. Když v Sýrii začaly první nepokoje, tak Erdogan poslal svého emisara do Damašku a ten sdělil Asadovi, aby obsadil pět ministerských křesel lidmi určenými Tureckem pro syrské Muslimské bratry. Asad to odmítl a Turecko se obratem stalo zásadním nepřítelem Sýrie.

Ukázalo se, že Západ špatně vyhodnotil situaci, a tak ve výsledku Asad zůstal i nadále prezidentem. Ale země je v důsledku konfliktů zcela zdevastovaná, lidé jsou v zoufalé situaci, a proto došlo i k obrovské emigraci. Problém Sýrie nastal tím, že se západní politici o své vůli rozhodli, že v Sýrii bude vše podle jejich mylného mínění. V poslední době se ale zdá, že si země Blízkého východu začaly uvědomovat, že už nechtějí být v područí USA, nechtějí být v područí nikoho. Mnozí z nich vstupují do uskupení BRICS. Změnily i pohled na Asada. Přijali ho zpět do Ligy arabských států. Nevůle se Spojenými státy se projevila při příletu amerického prezidenta Bidena do Saúdské Arábie tím, že nebyl přivítán nejvyšším představitelem státu. Naopak když přiletěl čínský nebo ruský prezident, tak došlo ke skutečnému velkému a vřelému přivítání. S tím souvisí otázka, zda se některý z nejvyšších politiků někdy chytne za nos a omluví se za to špatné, co učinil? Odpověď zní ne. Naopak pokračují ve své politice bez ohledu na chyby, kterých se dopustili. Sankce proti Sýrii nic nevyřešily a nevyřeší, jen v jejich důsledku umírají běžní lidé.

Podle jednoho z našich největších odborníků na islámské země, Petra Pelikána, řada chybných západních rozhodnutí pramení z bariéry nepochopení tohoto světa. Politici vůbec nechápou tyto země, jejich kulturu, tradice, islám, ale přesto činí závažná rozhodnutí. S tím souvisí i neschopnost EU řešit nelegální migraci. Velký podíl na tom mají lidé, kteří předávají buď nepřesné informace, nebo je v rámci ideologie úmyslně zkreslují. Dokazuje to i historka Petra Pelikána. Před lety byl v Íránu jako tlumočník jedné delegace, kde zrovna probíhala konference k tzv. »arabskému jaru«, což je Západem vytvořená nepřesnost, protože nešlo o žádné arabské jaro už z toho důvodu, že tyto země neměly identickou a sjednocující příčinu, která tyto revolty nastartovala. Pojem jaro evokuje jakousi naději na lepší budoucnost z hlediska našeho pohledu. Těmto událostem v Íránu říkali »islámské probuzení«, což je stejně hloupé a nepřesné, neboť nešlo o žádné probuzení. Tyto arabské aktivity měly ze všeho něco, ale nešlo ani o jaro, ani o probuzení.

V rámci této návštěvy se Petr Pelikán šel podívat na tzv. »Dům špionů«, a to společně s jednou Íránkou, která byla velmi poevropštěnou, žijící ve Francii. Domem špionů se nazývala bývalá americká ambasáda, kde je dnes muzeum. Ona mu vyprávěla, že pochází z rodiny lepších íránských vrstev a jako žačka navštěvovala americkou školu, která byla v areálu vyslanectví. Vzpomínala, že Američané vůbec netušili, co se děje v íránské společnosti. Američané byli přesvědčeni o nedobytnosti stávajícího režimu. Na ambasádě byla zpravodajská rezidentura pro celou tuto oblast. Konaly se zde schůzky amerických rezidentů z celého Perského zálivu. Přitom vůbec netušili, co se děje pár set metrů od zdi ambasády. Tito Američané se stýkali především s lidmi, kteří mluvili anglicky a kteří se snažili vystupovat jako prozápadní. Ale v souladu s orientální mentalitou a slušností říkali Američanům převážně jen to, co chtěli slyšet. A zprávy těchto rezidentů odesílané domů pak obsahově odpovídaly této skutečnosti.

Íránka jezdila do školy školním autobusem a jednoho dne došlo před ambasádou ke srocení davu místních a jeho velikost se každým dnem zvyšovala tak, že se žáci do školy na ambasádě nemohli dostat. Čtvrtý den byla zahájena revoluce. Tato příhoda je přesným obrazem toho, jak jsme dokázali, spíše nedokázali, předvídat to, čemu dnes říkáme arabské jaro. Podobně to bylo i v Egyptě, kdy nikdo ze zahraničních turistů netušil, že se tam schyluje k velkým revolučním nepokojům. Západ si to uvědomil, až když to nastalo, a pak byl překvapen až zaskočen.

Ale prakticky ty samé neznalosti a nejasnosti se projevují i na druhé straně vůči nám. Mezi námi a jejich kulturou existuje železná opona mentalit. My nechápeme je, nebo nechceme pochopit, a oni zase nechápou nás. Tuto skutečnost dokresluje jeho další příběh. Před mnoha lety studoval šíitský islám v Libanonu. V té době byl ještě naivní a netušil, že všechno v Libanonu, co se týká šíitského islámu, je v rukou Hizballáhu. A tak se po několika dnech dostal k šéfovi bezpečnostní služby Hizballáhu. A vedle různých otázek se ho také zeptali na to, zda ten kdo mluví bělorusky, pletli si slovanské jazyky, dokáže přeložit i český text. Důvodem této otázky byl český text, který koupili za drahé peníze u nás. V tomto textu měl být seznam libanonských agentů pracujících ve prospěch československé tajné služby. Petr Pelikán se podivil, protože když se jedná o jména, není co překládat. Nicméně trvali na překladu, a proto mu předali tento tajný dokument v češtině. Ukázalo se, že za velké peníze zakoupili tři první stánky prvního vydání tzv. Cibulkových seznamů. Šlo o seznam českých občanů spolupracujících s bývalou STB. Oni nebyli schopni pochopit, když jim vysvětloval, co to jsou vlastně ty Cibulkovy seznamy, že se to dá koupit v každé trafice.

Pro nás to je úsměvné, ale recipročně se to týká i nás, protože my zase nedokážeme pochopit například, jakou váhu tam má kmenová příslušnost, jakou váhu tam má náboženství, jakou váhu tam mají tradice apod. A vykládáme si to zase špatně my, protože se na to díváme z našeho hlediska, prizmatem našich motivací. Tomu odpovídá i naše politika vůči Blízkému východu. Popravdě řečeno, my vlastně nemáme žádnou vlastní politiku, a jak se zdá, tak ji ani mít nebudeme. To platí zcela obecně. Ono by to bylo celkem jedno, kdyby k nám ta globalizace nepronikla i skrze migraci. Jinak řečeno, dokud byl svět geograficky oddělený, kdy se u nás sporadicky objevil jen nějaký ten zahraniční student, který dostal stipendium a po skončení studia se zase ukázněně vrátil domů. A naopak zase od nás k nim jezdili montéři a stavbaři si něco vydělat. V této koexistenci nevznikaly problémy.

Kdysi se říkalo, že Bejrút je pařížskou výkladnicí Západu. Dnes lze říkat, že Paříž je Bejrútem Východu. A český omyl je v tom, že si myslíme, že problémy s islámskou migrací začínají až za Rozvadovem. Ale stačí se dnes projít po Václavském náměstí v Praze. A bude hůř! A to díky nesmyslnému a nic neřešícímu paktu o migraci a azylu, se kterým souhlasil i ministr vnitra, Vít Rakušan. Asi zapomněl, že v jeho gesci je i bezpečnost občanů. Tito lidé si k nám přinášejí svoje postoje, mentalitu, styl života, svoji provázanost apod. A nemíní se přizpůsobit našim podmínkám, hodnotám a stylu života. Nemíní se integrovat. Tato situace je dnes tím nejdůležitějším, čím bychom se měli zabývat ve vztahu k Blízkému východu nebo k Africe. Bohužel, EU tak nečiní. To, co se dnes děje ve Francii, Německu i v jiných západoevropských zemích, jejichž vlády připustily nelimitovaný příliv ilegálních migrantů, čeká v brzké době i nás. Je to důsledek nezodpovědných, ideologicky omezených a pseudohumanitárních eurounijních vládců. Navíc je tato fatální situace umocněna nedostatečnou či spíše špatnou eurounijní legislativou, která neumožňuje tvrdou obranu proti ilegální migraci i s použitím síly. Naopak se vytvářejí různé právní paskvily, jakým je např. institut strpění cizinců.

František Krincvaj