Když český politický establishment mluví o zahraničním obrazu České republiky, často to zní, jako by každou větu pronesenou na Pražském hradě sledoval Washington, Londýn, Paříž a Berlín. Analýza zahraničního ohlasu projevů Petra Pavla k 21. srpnu v letech 2023 – 2026 však ukazuje mnohem střízlivější realitu. Západní svět se kvůli nám každé ráno skutečně neprobouzí.
Existuje oblíbená politická metafora: musíme se chovat určitým způsobem, protože se na nás dívá svět. Jako by česká domácí politika byla nepřetržitě sledována titulními stránkami největších světových médií. Jenže když se místo dojmů podíváme na konkrétní data, obrázek je podstatně méně majestátní.
Dobrou zkouškou jsou projevy prezidenta Petra Pavla k výročí 21. srpna 1968. Jde o symbolicky silnou událost, prezident při ní pronáší politicky výrazná stanoviska a v posledních letech výročí pravidelně spojuje také s válkou na Ukrajině, Ruskem nebo aktuální českou politikou.
A přesto při cíleném průzkumu let 2023 – 2026, který jsem osobně provedl, nevidíme soustavnou řadu velkých článků Reuters, AP, BBC, Guardianu nebo hlavních německých či francouzských médií věnovaných právě těmto Pavlovým projevům. To není důkaz, že se o České republice na Západě nikdy nepíše. Je to ale velmi dobrý důvod zpochybnit představu, že každoroční prezidentské projevy před Českým rozhlasem představují událost, kterou napjatě sleduje svět.
Kdo nás tedy sleduje?
Nejsoustavnější zahraniční zájem nacházíme paradoxně tam, kde je naprosto logický: na Slovensku.
Slovenská TASR pokrývala Pavlova vystoupení opakovaně. Roku 2023 například zvýraznila jeho osobní přiznání, že mu dlouho trvalo pochopit, proč bylo Československo v roce 1968 napadeno. Pavel tehdy dokonce apeloval, abychom dějiny nevnímali černobíle.
V roce 2025 už TASR vytáhla jinou Pavlovu tezi: že mnozí lidé mají kvůli alternativním interpretacím historie »pokřivený pohled na svět«. Tento agenturní text potom přebírala další slovenská média.
A roku 2026 slovenská agentura zaznamenala dokonce něco, co je pro obraz prezidenta pravděpodobně méně příjemné: při jeho příchodu se ho někteří lidé ptali, proč byl členem KSČ a zda invazi schvaloval. TASR zmínila i pískot části přítomných.
To je mimochodem docela dobrá odpověď těm, kdo neustále argumentují zahraničním obrazem prezidenta. Pokud už zahraniční média událost popisují, nemusí nutně reprodukovat hradní obraz bez poskvrny, tak jak to dělají české veřejnoprávní média, případně oligomédia.
Vedle Slovenska najdeme hlavně Polsko, Ukrajinu a média zaměřená na střední a východní Evropu. Polská PAP například roku 2023 převzala Pavlovo tvrzení, že se Rusko nezměnilo, a spojení srpna 1968 s válkou na Ukrajině.
To je zahraniční ohlas. Jenže střední a východní Evropa není totéž co »celý svět«.
Z projevu se navíc do zahraničí dostává pouze to, co se právě hodí
Ještě poučnější je sledovat, co zahraniční média z Pavlových projevů vybírají.
Pavel roku 2023 pronesl překvapivě mnohovrstevnaté vystoupení. Odmítal černobílé vidění dějin a zdůrazňoval potřebu chápat dobové okolnosti. V původním projevu následně přešel k paralelám s dnešní Ukrajinou.
O rok později už byla dominantní formulace mnohem jednodušší: podle Pavla se »dnešní Rusko nijak podstatně neodlišuje od tehdejšího Sovětského svazu«. I když současné Rusko není Sovětský svaz.
A roku 2025 nastoupila rétorika o alternativních interpretacích historie a pokřiveném pohledu na svět.
Vidíme tedy posun.
Od relativně komplikovaného:
historie – okolnosti – nečernobílé hodnocení – osobní zkušenost – Ukrajina
k jednoduššímu:
1968 – Sovětský svaz – Rusko – Ukrajina – propaganda.
A v roce 2026 přibyla další vrstva: současný český spor o veřejnoprávní média. Pavel při výročí okupace vyzval k jejich obraně a varoval před omezováním jejich nezávislosti. TASR tuto část jeho vystoupení rovněž zaznamenala.
A právě tady začíná být podle mě problém.
Historické připomenutí událostí 21. srpna 1968 by neměla fungovat jako univerzální politický adaptér, do kterého lze každý rok zapojit aktuální domácí spor.
Sovětské (tedy i ukrajinské) tanky v ulicích Prahy jsou historický fakt. Spor o způsob financování České televize a Českého rozhlasu je současný demokratický politický konflikt. Je možné argumentovat pro zachování koncesionářských poplatků stejně jako pro jejich zrušení a nahrazení jiným systémem. Přenášet na tuto debatu emocionální sílu událostí roku 1968 proto není historická analýza, nýbrž politická interpretace.
A co z projevů postupně zmizelo?
Možná ještě zajímavější než to, co Pavel říká, je to, co přestal říkat.
Roku 2023 zdůrazňoval nebezpečí černobílého pohledu. Přiznával vlastní složitou cestu k pochopení roku 1968.
Později tato osobní sebereflexe ustupuje.
Místo otázky: proč lidé tehdy něco chápali určitým způsobem, se stále více dostáváme k otázce, kdo dnes chápe historii správně a kdo ji má pokřivenou.
To je pozoruhodný posun právě u prezidenta, jehož vlastní životopis před rokem 1989 činí otázku politické a historické sebereflexe mimořádně relevantní.
Neznamená to zpochybňovat jeho dnešní právo odsoudit intervenci vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Člověk může svůj názor změnit. Právě proto by ale bylo věrohodnější o vlastní cestě mluvit, než ji postupně vytlačovat z příběhu, jak to dnes Petr Pavel dělá. To ukazuje na fakt, že se jedná o člověka bez vlastního názoru a pouze »papouškuje« to, co mu poradí jeho hradní rádce protokolář Kolář.
»Pavel není můj prezident«
Samozřejmě že Petr Pavel je podle Ústavy prezidentem České republiky. To není předmětem názoru. Když říkám, že Pavel není můj prezident, používám tuto větu v politickém, nikoli právním významu. Neztotožňuji se s jeho způsobem výkonu funkce. Neztotožňuji se s představou, že prezident má historické události využívat jako argumentační rámec pro stále nové současné politické spory. A odmítám představu, že kritik prezidenta musí své názory poměřovat tím, co si o nich údajně pomyslí zahraničí.
Prezident republiky není prezidentem zahraničních komentátorů. Je českým ústavním činitelem. A český občan má plné právo říci:
Ústavně je Petr Pavel prezidentem České republiky. Politicky mě ale nereprezentuje. Proto ho za svého prezidenta nepovažuji.
Svět má své vlastní starosti
Možná by české veřejné debatě nakonec prospělo trochu méně komplexu malého státu. Nejsme středem světové politiky. Na většinu našich vnitropolitických sporů se svět skutečně nedívá. A když už se česká zpráva do zahraničí dostane, často ji převezme Slovensko, Polsko, Ukrajina nebo regionální agentury — a každá si z ní vybere to, co zajímá její vlastní publikum. To je normální fungování médií.
Poněkud komické je spíše naše domácí přesvědčení, že každý spor na Hradě, každé prezidentovo gesto a každý jeho projev rezonují od Londýna po New York. Nerezonují.
Svět má své problémy. Západní média mají své domácí publikum. Český prezident je pro ně důležitý tehdy, když se Česká republika stane součástí většího mezinárodního příběhu a to se mnohdy stává hlavně při větším vnitřním sporu, který nakonec vyústí v mezinárodní ostudu, jak jsme mohli například vidět při dvou delegacích na summit NATO v Ankaře.
A právě proto bychom měli přestat svou domácí politiku dělat podle imaginární tribuny zahraničních pozorovatelů. Českou demokracii nemáme pro potlesk ze zahraničí. Máme ji pro občany České republiky. A ti mají právo prezidenta podporovat, kritizovat — i říci, že politicky jejich prezidentem není.
Jan Klán