Před několika lety jsem četl jednu anketu. Bylo to v období výročních dotazů na cokoli, co mohlo zaujmout čtenáře jednoho média. Otázka tazatelů zněla: Kdo byl podle vás největším českým malířem? Objevila se jména Josef Mánes, František Kupka, Alfons Mucha, Karel Škréta, Mistr Theodorik, Toyen, Preisler, Aleš, Hoffmeister, Slavíček, Brandl, sestry Válové, které se dostaly dokonce do výběru jedné encyklopedie, a třeba František Ringo Čech – to jistě bylo ovšem z recese. Mezi favority byl také Max Švabinský. Kdybych já měl rád takové průzkumy, napsal jsem právě jeho. Ke své smůle mezi přátele podobných anket nepatřím.
Tak tedy Max Švabinský. Dnešní jubilant. Narodil se 17. září 1873. Tedy právě před sto padesáti lety. V Kroměříži. Každý se s jeho dílem setkal, mnohdy aniž to ví. Byl totiž autorem několikačeskoslovenských bankovek či pro některé byl použit jeho podklad, vytvořil řadu známek – Masaryka, Němcovou, motýly…, vitráží v chrámu sv. Víta v Praze, mozaiky v památníku na Vítkově, portrét Julia Fučíka, Vítězslava Nezvala, Jaroslava Průchy, litografií Čeští básníci atd., jež se nás jistě dotkly, stejně jako některé z jeho pláten, jejichž počtu bychom se nedopočítali. Píše se o něm, že patřil mezi hlavní protagonisty generace, jež vytvářela moderní české výtvarné umění.
Byl synem svobodné matky, nesmírně pilným dítětem, výtvarný talent, který si přímo říkal o to dostat příslušné vzdělání – kroměřížská reálka, Akademie výtvarného umění s ateliérem Maxmiliána Pirnera, další studia u Julia Mařáka a rytce Eduarda Karla. Brzy ho proslavily obrazy jako Splynutí duší, triptych Touha – Pocit blaženosti – Rozkoš, Chudý kraj, U stavu, Žlutý slunečník či třeba portréty jeho ženy Ely a později jeho druhé ženy Anny. Portréty Františka Palackého, Sidonie Nádherné, Vojty Náprstka, Josefa Mánesa. S těmito díly vstupoval do nově vzniklé republiky. Nedivme se, že společně s Alfonsem Muchou vypracoval návrhy prvních československých známek a bankovek. To ovšem už byl sám profesorem na Akademii. Později dokonce několikrát rektorem. Vytvořil tehdy také zmíněný portrét prezidenta Masaryka, obraz Žně a vitráže v katedrále sv. Víta či mozaiky pro Národní památník.
Prožil dlouhý život, vytvořil stovky grafik, obrazy, které se staly národním bohatstvím. Proto se mu mezi prvními po osvobození dostalo cti v titulu Národní umělec. Zemřel v roce 1962. Tolik jen stručně o Maxu Švabinském. Vím, že je to ovšem příliš málo.
Jde mně však o něco jiného. O jeho češství. Byl v zahraničí, navštívil Francii, Německo, znal Rakousko, přesto se ve svých obrazech soustředil na svou rodnou zem. To v dané době patřilo jistě k bontonu, ale on se nepotřeboval podbízet. Možná, že by se ještě více stal světovým, kdyby jel malovat do Paříže. Neudělal to. Bydlel v pražském Bubenči a nějaký čas v létě i v Chodově, který byl tehdy ještě za branami hlavního města, a mnohdy mířil do polí, luk a hájů své země, aby si udělal skici třeba pro Chudý kraj, Žně anebo cyklus Rajská sonáta. Míříval i na Vysočinu, do Kozlova na Žďársku, na rodné Kroměřížsko, na Moravu. Odtud jsou jeho obrazy a grafiky Vrcholné léto, Jaro v Kozově, Chudý kraj, Letní nálada, Krajina s duhou… Byl lyrik. Přenášel poezii na papír. Buď se inspiroval verši – podle Vrchlického poezie vytvořil dokonce jeden ze svých cyklů, nebo sám si vytvořil poetické téma, viz Splynutí duší, Žlutý slunečník, studii k Žlutému paraplíčku, Sýpku… Dokázal prostému člověku přiblížit kus jeho života nebo snů.
Byl ceněn v zahraničí, dokonce vyznamenáván, dostával čestné doktoráty a přijímal i členství v prestižních uměleckých institucích. Svým dílem propagoval svou vlast a své češství a nepotřeboval se podbízet kosmopolitismem. To si připomínám, či spíše měli bychom připomínat právě dnes, v době sto padesátého výročí narození umělce skutečně národního, Maxe Švabinského.
Jaroslav Kojzar
Dovětek – dotaz: Vadí vám, milí čtenáři, že kromě poválečného titulu Národní umělec Maxu Švabinskému minulý režim udělil Řád Republiky a on ho ani náznakem neodmítl, naopak, byl jím polichocen???