Tak znak srp a kladivo a snad i hvězda budou u nás dány na index. Po letech se vzpamatovala bývalá šéfka US-DEU, senátorka Jana Kordová-Marvanová. Prý proč jsou zakázány nacistické symboly a nikoli komunistické? Tak se zeptala ona a jí blízcí poslanci z tzv. demokratických lavic a hned navrhli řešení: Zakázat a kriminalizovat. Už prý připravují podobný zákon, jak potvrdil v České televizi i rychle někde vyhrabaný bývalý student Mejstřík, jehož ostatní kolegové nevzali do hry.
Srovnání nacismu a údajného komunismu, jenž nikde nebyl, ba dokonce ani Rudí Khmerové svůj režim takto nenazývali, je jen divadlo, které má sloužit k obalamucení neznalých. Nacismus cíleně proklamoval nadřazenost německého národa nad druhými a uskutečňoval holocaust, řešení sociálních nerovností se objevovalo jen v jeho samotném názvu, nedotknutelnost majetku zůstávala, pokud majitel nepatřil k podřadné rase, jako základ společnosti, důsledně do života byly vtaženy rasové teorie mířené i proti Slovanům, atd. Komunismus, který se nikde nepodařilo a ani nemohlo podařit uskutečnit, se proklamoval heslem: Každému podle jeho potřeb. S obsahem tohoto hesla lze jistě polemizovat, ale není v něm nic fašistického.
A socialismus, podle Marxe s Engelsem první stadium společnosti skutečné rovnosti, který slovně existoval, si každý vykládal po svém. Měli ho v názvu národní socialisté, po první válce o něm mluvil dokonce i národovec Kramář. K Marxovi, který přechod k němu dokonce zdůvodnil, se dodnes hlásí německá sociální demokracie.
Jde ovšem o znaky a znaky. Sovětští komunisté se počátkem dvacátých let rozhodli pro srp a kladivo a pěticípou hvězdu. Ty se dostaly i do znaku SSSR. Ta hvězda však nebyla výmyslem bolševiků. Už dávno před nimi se ocitla na vlajce Spojených států. Její barva však byla bílá.
Hvězda byla oblíbeným znakem. Používala ji křesťanská církev, používal ji také rod Šternberků a Martiniců. Jenže ti na místo pěti ostnů jich měli osm. Hvězda Tetourů byla zase šesticípá. Zato pět listů, tentokrát růže, měli Vítkovci, páni ze Stráže a další. Rožmberci dokonce v barvě červené.
Pěticípé hvězdy najdeme ve znaku Spojených států, Číny, Iráku, Turecka, Pákistánu, KLDR, Singapuru, Vietnamu, Indonésie, Nového Zélandu, Papuy-Nové Guineje, Tuvalu, Samoy, Hondurasu, Kuby, Chile, Surinamu, Venezuely, Alžírska, Maroka, Somálska, Etiopie, Tunisu, Burkiny Faso, Ghany, Libérie, Angoly, Zimbabwe, Panamy, atd. Některé jsou žluté, jiné rudé, bílé, zelené, modré… Lze zakázat červené, ale kromě socialistických zemí rudou na praporu mají Tunisané a Alžířané, bílou v červeném poli zase Kuba a Turecko, zlatou v červeném poli kromě Číny či Vietnamu například Kamerun a Togo, atd. Navíc logo slavného nizozemského pivovaru Heineken obsahuje velkou červenou hvězdu. Hvězdu navíc používala katolická církev nejen ve spojení se svými svatými, ale ve spojení s narozením Krista a později společně s křížem v křížových a dalších válkách proti jinověrcům nebo neposlušným.
Definovat komunistickou hvězdu a vydělit ji z takové množství těch státních zřejmě nebude zas tak jednoduché.
A jsme u srpu s kladivem. Nejdeme ho jako součást znaku nejen Sovětského Ruska, ale i Rakouska. Nikoli habsburského, ale současného, republikánského. Jeho varianta je také na praporu Angoly. Nejde o český sociálně demokratický nebo komunistický znak. Prvními znaky prvních sociálních demokratů bývaly totiž spojené ruce a červený prapor postrádající další atributy. Neruda ve svém známém fejetonu z roku 1990 popisuje dokonce uniformu tehdejších socialistů: Tmavé sváteční šaty a červená vázačka kolem krku.
Takže co z toho se zákonem zakáže?
Po roce 1990 nově založená KSČM za svůj znak přijala třešně. Proč právě třešně? Nikoli především pro svou barvu, ale inspirovala jí slavná francouzská píseň, jež se navždycky spojila s bojem komunardů (1871) Les temps des Cerises (Čas třešní), s níž komunardi šli bojovat na poslední barikády. Skladateli byli Jean Baptiste Clément a Antoine Renard. Český text vytvořil Jaroslav D. Navrátil. Pro současnou dobu je daleko výstižnější, než ty, které chce paní Marvanová, pan Mejstřík ad. kriminalizovat. A píseň, jež ho inspirovala, se řadí mezi ty veliké francouzské revoluční, jako je Marseillaisa a Internacionála. Ty také budou chtít zakázat?
Co ještě zaznamenat v zákazovém zákoně? Modré košile svazáků? To zajisté. Jak však modř oddělit od modrých ptáků, kterými se honosí jedna politická strana? Zakázat zákonem, aby nebe bylo modré? Nebo změnit barvu moře? To by se mohlo za pomoci barviva povést, ale nevím, co by tomu řekli třeba obyvatelé Costa bravy nebo státy Jadranského pobřeží, kam jezdívají Češi za letním mořem. Také by to dost stálo a neměli bychom na doplatky za ef třicet pětky, což by jistě byla škoda. Alespoň pro paní Černochovou a její vyjednávací tým. Pokud jde o nebe, doporučuji zakázat pohled směrem nahoru. Ostatně pohled dolů nám může zabránit padnout do výkopu a zranit se. Je v tom také filozofické poučení, i když nevím, zda by toto mohli mít navrhovatelé na mysli. Myslil jsem totiž: Pád z výšky může být tvrdý.
Pak může jít také třeba o portréty představitelů minulosti, Marxe s Engelsem, Lenina, Trockého, Šmerala, generála Svobody, Fidela Castra, Che Guevary… Dosud je lze nosit na tričkách nebo vyvěsit v klubovnách. Tady bych byl na místě navrhovatelů zákona tvrdý. Ti jmenovaní by se totiž mohli stát štítem protidemokratického hnutí, tedy oni ne, oni už nežijí, ale jejich odkaz, jejich osoby. Tak na místo třeba představitelů rockových skupin, Jamesů Bondů, apod., jež se objevují na tričkách, by mohly dodat energii komunistickému anebo vůbec protivládnímu a tudíž protistátnímu odboji. A… představte si pak barikádu – něco na způsob La Liberté guidant le peuple (obraz Eugena Delacroixe Svoboda vede lid na barikády) – na níž na místo francouzské Marienny táhne povstalce proti vládní moci třeba generál Sochor nebo chilský zpěvák Victor Jara zavražděný pinochetovými vojáky na Estadio Nacional, kde jsme se v roce 1962 stali vicemistry světa ve fotbale.
Zvláště bych se však zaměřil na propagandistické filmy a knihy dolistopadového režimu. Zakázal bych všechny filmy natočené mezi lety 1948 až 1989. Nejen ty Zemany, ale také Dietlovy seriály, včetně Nemocnice, Andělů, Hříšných lidi, a zamyslel bych se i nad Císařovým pekařem, F. L. Věkem a Cirkusem Humberto. Už to, že tehdy byly natočeny, vyvolává otázky. Proč byly vyrobeny, co je za tím skryto, jaké mají tajné poselství, které se zatím nepodařilo týmu kolem pana Koudelky odhalit, a že nějaké být musí, je přece každému jasné. StB totiž byla všude, i ve filmu a všude prosazovala své hrůzné myšlenky. Vyřadil bych tudíž i prvorepublikové filmy, kde hráli nebo se na nich podíleli Jindřich Plachta, Jaroslav Průcha, Stanislav Neumann, Jiří Dohnal, Vladimír Šmeral, E. F. Burian, Václav Vydra starší… Byli to totiž přesvědčení komunisté.
Pokud jde o knihy, je to jasné. Bude třeba vyřadit z knihoven a zakázat četbu Fučíkovy Reportáže, Haškova Švejka, díla komunistů S. K. Neumanna, Nezvala, Halase, Olbrachta, Drdy, Majerové, Pujmanové, Marka, Procházky, Kainara, Floriana… Zajistit, aby se ani doma jejich díla nečetla. Všichni z nich byli spojeni s těmito znaky. Všichni jsou také zločinci? Jak však zařídit, aby se jejich díla, pokud se podobný zákon přijme, nečetla? Jestliže státní moc může kontrolovat, čím se topí v našich kamnech, a pokud nějak zjistí, že špatným topivem, pak následně může pokutovat, možná i odsoudit, proč nepřijmout stejná opatření? Jistě by si někdo chtěl přivydělat jako kontrolor. Možná i někdo z přistěhovalců, aby mohl mít pocit, že si příspěvek na žití u nás zasloužil.
Ale dost ironie, i když obsahuje hodně zrníček pravdy. Ono totiž nejde nyní jen o nějaké znaky z minulosti. Trestat znaky je hloupost. V případě hitlerovské říše je hákový kříž synonymem pro genocidu celých národů. Něco podobného dosud v moderních dějinách lidstva nebylo. Zvrhlé rasistické učení nemá obdoby. Teorie socialismu (komunismu) jen naplnila heslo Velké francouzské buržoazní revoluce o rovnosti, které se tehdy nepodařilo naplnit a stalo se jen papírovou proklamací. Jestliže mají být kriminalizovány znaky, pak jen proto, že stále mají nebo mohou mít vliv. Ze strachu. Čeho se tedy zákazoví navrhovatelé bojí? Kdysi Machiavelli ve svém Vladařovi naznačil, že když vládce neumí nějakou myšlenku vyvrátit, tak ji musí zakázat. Zřejmě to je i současný záměr současných navrhovatelů.
Dnes tedy mají být kriminalizovány znaky jednoho politického hnutí z minulosti, které prohrálo svou tehdejší šanci. To je první krok. Další už nebude směřovat na symboly, byť v tomto případě komunistické. Půjde o další a další omezování svobody a občanských práv, které, stejně jako tomu bylo v Německu ve třicátých letech, bude od komunistů směřovat na ostatní odpůrce současné vlády. Proto je správné si položit otázku: Kdo či co bude na řadě příště? Strach dnešních stoupenců pravdy a lásky z možné ztráty moci, je povede směrem na další z jejich odpůrců či dokonce k okleštění demokracie vůbec. Pokusy o kriminalizaci opozičních vůdců (Bartončík, Sládek, Babiš, Okamura) jsou toho součástí. A tento strach vyvolává činy, jež už jdou hodně daleko za smysl pro fair play.
Mimochodem – připomínám slova viceprezidenta Vance z Mnichova o tom, že v Evropě se omezuje nejen svoboda slova.
Jaroslav Kojzar
Perfektní článek pana Kojzara, díky.