Český národ – zní to vznosně, ale i nic je víc než český národ. Vezmu-li to od roku 1918, nikdy nikomu ani ničemu se nepostavil. Vždycky jen hledal nejkratší cestu do největší díry… – čest výjimkách, já hovořím o celku. Národ tolika práskačů, že snad jedině tohle kvantum by nám svět mohl závidět, bylo-li by co, a s nekonečnou tendencí býti zpupným, takto papežštějším než papež. Poučovat svět. To je českému národu vlastní.
Právě tohle nadřazené, nabubřelé, zpupné mentorství jediné pravdy (té sionisticko-zednářské) se do tohoto národa znovu naplno propilo jak inkoust přes kopírák po listopadu 1989. A ještě větší obrátky nabralo po 24. únoru 2022. Za Fialy, který jest oné zpupnosti nekorunovaným králem, včetně jeho pohůnků.
Rumunská spisovatelka druhé poloviny 19. století Carmen Sylva napsala: »Srdce člověka bývá před pádem zpupné, kdežto slávu předchází pokora.« Dám na modlení, aby toto byla pravda, o tom pádu.
Připomínám to v souvislosti s čerstvým rozhovorem slovenského premiéra Fica pro ruskou televizi Rossija 1 (zde). Vrhlo se na něho všechno české (»české« užívám pro zjednodušení, samozřejmě věda, že »české« to není – chápete, že?). Média, politici, dokonce i nesmrtelná dáma (kde nic není, ani smrt nebere) s jalovou hlavou, moja Danuša, vzkazujíc do Bratislavy: »Pane Fico, styďte se.«
Abych to zkrátil. Četli nebo slyšeli jste aspoň jednu jedinou výtku, kterou by Fico adresoval české vládě? Třeba že je to banda zločinců? Vyjadřoval-li se kdy na její adresu, vždy pouze v reakci na nějaký druh osočení, jež vůči němu zaznělo ze Strakovy akademie. Jinak že by se Fico jakkoli navážel do Fialova kabinetu, jak jest pravidelně činěno směrem opačným, to ani omylem. Čili jsme na začátku téhle mé kratičké poznámky. U té české zpupnosti. U toho papežštějšího než papež. A taky u toho mého modlení, aby si tihle prodejní mentoři při tom pádu pořádně nabili držky.
Robert Fish