Upřímně přiznávám, že jsem z toho měl velkou, ale opravdu velkou radost. Oštěpař Jakub Vadlejch dokázal na mistrovství světa v Eugene vybojovat bronzovou medaili a významně pozdvihl prapor české atletiky, který v poslední době nevlaje tak hrdě, jako když na přelomu století vozili cenný kov za kovem Jan Železný, mimochodem Vadlejchův kouč, Tomáš Dvořák či Roman Šebrle. Nebo když dvacet let předtím kralovala světu jména jako Jarmila Kratochvílová, Imrich Bugár či Helena Fibingerová. Proto musíme mít radost i z bronzu, který by například Šebrle v časech své největší slávy považoval za zklamání.
Ovšem ejhle. Zatímco sportovní národ plesá, Vadlejch se netvářil, jako by měl euforické pocity. A také neměl. Mísilo se v něm – spolu s radostí – i očividné zklamání. A nejen proto, že mu chyběl pouhé čtyři centimetry ke stříbru. I v momentě, kdy mu gratuloval trenér Železný, mohl z jeho obličeje vypozorovat každý – a netřeba k tomu umět číst myšlenky – jasný vzkaz: Díky, trenére, ale mohlo to být ještě lepší.
Mohlo. Ale… Právě tato reakce připomíná »Šébu« v oněch slavných časech přelomu století a na počátku nového desetiletí. A právě to dělá šampiona šampionem. Krále králem. A rekordmana rekordmanem. Nespokojí se s málem. Nestačí mu jen tak nějaká medaile. Chce vyhrát. »Jednou budu na stupni nejvyšším,« prohlásil Vadlejch v Eugene. Ano, to je uvažování vítězů. Taková je mentalita šampionů! Pokud si dám za cíl »pouhé« stříbro nebo bronz, nikdy ze mě nebude zlatý mistr. Je jedno, že to pak v reálu třeba nevyjde. Už tím, jak jsem atakoval příčky nejvyšší a získával stříbrné či bronzové medaile, mám zajištěnu sportovní nesmrtelnost. Ale přece jen, historie uznává v prvé řadě ty nejúspěšnější. A k tomu, abych mezi ně patřil, si musím nastavit myšlení.
Ono to většinou chodívá tak, že když chci bronz, skončím pátý nebo šestý. Lepší je chtít zlato, a pak – však si to spočítáte…
Už jsem o tom koneckonců psal před nějakým čtvrt rokem. Že mi bylo sympatické, jak nový kouč české hokejové reprezentace Kari Jalonen vyhlásil před světovým šampionátem zlatý cíl. Nevyšel. Ano, vzpomínáte si správně a v souvislosti s textem o Jakubu Vadlejchovi byste uhodli, jak to na MS ve Finsku dopadlo, i kdybyste se právě vrátili z Marsu a turnaj nesledovali. Byl z toho bronz s puncem zlata. A s příslibem ještě zářivější a blyštivější budoucnosti. A totéž slibuje i oštěp mužů. Zvlášť kdyby byl zdráv Vítězslav Veselý. Vzpomínáte na tu pohádku z loňské olympiády? Kdo ví, třeba tato slova doznají naplnění dříve, než byste čekali. Blíží se druhý velký vrchol netradiční postcovidové atletické sezony – mistrovství Evropy.
Nejen atletika ale byla v hlavní roli právě skončeného sportovního víkendu. Já osobně jsem měl radost vedle bronzového nočního závodu Jakuba Vadlejcha i z toho, že triatlonistka Petra Kuříková vyhrála ve španělské Pontevedře poprvé v kariéře závod Světového poháru. Tenhle sport je u nás tak trochu podceňovaný, ale v zahraničí bývá skloňovaný natolik, že bychom se divili. S ohledem na to, že jde i o sport olympijský, je každá takováto zpráva velmi ceněnou.
A když se oprostíme od českého sportovního víkendu, pak byly sobota a neděle hlavně ve znamení závěru Tour de France. Tým Jumbo-Visma dominoval letošní »Staré dámě« tak výrazně, že se jeho největší cyklistické hvězdy Jonas Vingegaard a Wout van Aert nevyhnuly otázkám na použití nedovolených prostředků. Oba doping, jenž v minulosti provázel mnoho ročníků Tour, důrazně popřeli. »Tohle je otázka na h…o, dostáváme ji každý rok,« reagoval v rozhovoru s novináři nazlobeně Belgičan Van Aert po sobotní časovce. Tu vyhrál před Dánem Vingegaardem, který si tím prakticky zajistil celkové prvenství v závodě. »Jen kvůli tomu, že předvádíme výkony na takhle vysoké úrovni, se musíme bránit. Nechápu to,« dodal Van Aert, jenž se postaral o tři ze šesti etapových výher své stáje a získal také zelený trikot vítěze bodovací soutěže. »Tvrdě jsme se na to nadřeli. Cyklistika se změnila a nelíbí se mi, že musíme pořád odpovídat na tyhle otázky. Kontrolují nás neustále celý rok, ne jen na Tour, ale i v našich domovech. Prostě jsme na to trénovali. Když se podíváte na náš tým, jak se v průběhu let zlepšil, nepřišlo to z ničeho,« dodal sedmadvacetiletý univerzál Van Aert, klíčový pomocník nového šampiona Tour. Blahopřejme mu – míněno Vingegaardovi – a věřme, že výše uvedené přímé řeči mají pravdivý základ. Byl by to znak, že slavný sport může vykročit k ještě slavnějším zítřkům bez neslavných diskvalifikací…
Takže sportu zdar – a úspěšný týden všem sportovcům i nesportovcům.