Je to zvláštní sportovní týden. Ve všem. Zaprvé: když se koná grandslamový turnaj, můžete mít jistotu, že česká tenistka dojde do finále, ne-li k triumfu. A je vlastně jedno, jak se jmenuje. Opravdu?
Však si vezměte loňský rok – Barbora Krejčíková ovládla French Open, Karolína Plíšková hrála finále Wimbledonu. Australian Open znamenal semifinále pro Karolínu Muchovou. Do toho nesmíme zapomínat na skvělou stříbrnou medaili Markéty Vondroušové na olympiádě v Tokiu. A pak je tu jméno Petry Kvitové, jež se stále leskne tím nejblyštivějším písmem ve výkladní skříni českého sportu. A Kateřiny Siniakové, která v deblu po boku Krejčíkové vyhrála nejen olympijské zlato, nýbrž i další prestižní turnaje.
Krásné. Ale teď to bylo ve Francii hotové Waterloo. Třetí kolo je za námi a Češky nevidno. To se naposledy stalo v roce 2016. A ta přehlídka důvodů je jako ze špatného filmu. Poslední česká zástupkyně Muchová se v nadějně rozehraném duelu zranila. Krejčíková nehrála před obhajobou titulů ve dvouhře i čtyřhře tři měsíce kvůli zraněnému lokti a do debla v Paříži nenastoupila kvůli koronaviru, který vyřadil z druhého kola i Marii Bouzkovou. Plíšková začala sezonu později po zlomenině ruky, Kvitová měla bolavé zápěstí i tříslo a Siniaková žeberní svaly. Finalistka z roku 2019 Vondroušová po operaci zápěstí do Francie ani nepřijela. Hrůza? Inu, ne nadarmo se říká, že čert se.e na velkou hromadu. Když se holt »daří«, tak se »daří«.
No – a v úvodu bylo zmíněno »zaprvé«. Tak logicky následuje i »zadruhé«. Hokejisté nezvládli v základní skupině zápasy s favority ze severu Evropy a ani duel s outsiderem z Rakouska. Blamáž se ale nekoná. Zítra je čeká semifinále, které může hokejovému národu (a ani nemusí) připomenout časy, jež deset let nezažil. Může je zase dostat do ulic. Na náměstí. Přiznejme si však, že jsme měli pořádnou porci štěstí. Kdybychom čirou náhodou porazili v závěru základní skupiny Finy, hráli bychom s Kanadou již ve čtvrtfinále, a třeba bychom dopadli jako Švédové a už dnes by byly kufry sbaleny. Místo toho jsme se střetli s hratelnějšími Němci…
Opakuji se. Ale na »kdyby« se ve sportu nehraje. Jen mě napadlo, co by bývalo mohlo vyrůst ze sparťanských fotbalových talentů Václava Kadlece, ale i Tomáše Rosického, kdyby je celou kariéru nepronásledovala zranění. Proč najednou taková asociace? Protože to vypadá, že další sparťanský supertalent Adam Hložek přestupuje do Bayeru Leverkusen. Bude to nejdražší přestup »forever«. A vypadá to, že se vyplatí i protistraně. Talentově je na tom podobně jako Rosický s Kadlecem, ovšem fyzicky vypadá odolněji. Tak mu držme palce, ať zdravíčko slouží. Bez toho nemá žádný sportovec šanci dobýt svět. A vlastně ani žádný člověk v kterékoli sféře…
A ještě zpět k tenisovému nezdaru. S úspěchy v bílém sportu tak nějak počítáme jako se samozřejmostí. A pak jsou tu disciplíny, kde od českých reprezentantů nic nečekáme. Viz cyklistika. Nu, a najednou se stačí podívat, jaké výkony podává Jan Hirt na slavném závodě Giro d’Italia a hned vás napadne, že ve sportu žádné pravidlo není tutové. A že stát se může vždycky všechno.
Co se asi stane zítra? Kdo ví. Ano, narážím na hokej. Sázkaři více věří Kanadě než Čechům. Ale to je asi jedno. Už bylo výše popsáno, že ve sportu pravidla neplatí, jinak by byl absolutně čitelným, předvídatelným, a tím i nudným.
Takže se těšme dopředu – a kdyby přišla radost, pořádně to oslavme! Zůstaňme ale oběma nohama na zemi. To, co se momentálně děje ve Finsku, totiž není mistrovství celého světa, ale – jak říká jeden z kolegů – mistrovství zbytku světa. Nemluvě o absencích z NHL. Bez Ruska není MS tím, co bývalo. Tak nějak si to ostatní velmoci ulehčily.
Budu rád, když v neděli oslavíme nějakou z medailí pro Čechy. Ale je třeba mít na paměti i to, že letos nebyla konkurence taková, jakou by si tak vrcholný podnik zasloužil…
Takže sportu zdar – a úspěšný víkend všem sportovcům i nesportovcům