Schválně, co jste dělali uplynulou noc? Někteří se oddávali zaslouženému spánku, ti poněkud šťastlivější si dopřávali ještě příjemnější činnost, jež se dá v posteli provozovat, ale neuvěřitelných 365 000 lidí mělo úplně jiný program.
Přesně tolik lidí sledovalo od půl jedné finále hokejového mistrovství světa juniorů mezi Českou republikou a Kanadou. Na to, že šlo o noc mezi dvěma pracovními dny, jde o úctyhodné číslo. Až neskutečné. Těžko říci, kolik z »flamendrů« pak v zaměstnání doprovázela snížená pracovní morálka, ovšem ještě horší pro sportovní srdce je fakt, že se jejich ponocování nesetkalo se zlatou tečkou.
Přitom to nebylo daleko! Junioři podruhé ve vyřazovacích bojích v samém závěru utkání dohnali manko, ovšem tentokrát – na rozdíl od semifinále se Švédskem – následné prodloužení ke gejzíru červené radosti nedovedli. Národní tým do 20 let končil se sklopenými hlavami a sledoval juchání javorových mistrů světa.
Znovu se potvrdilo, jakou prazvláštní cenu mají v kolektivních sportech medaile. Stříbrná samozřejmě disponuje větší hodnotou než ta bronzová. Ovšem pocitově je tomu právě naopak. Stříbrná je nechtěná, bronzová naopak chtěná. Protože když máte bronz, končíte turnaj výhrou a můžete jásat podobně jako seniorské reprezentace mužů i žen na světových šampionátech minulého roku. Dvacítka stanula ve výsledkové listině o jeden »kovový« stupeň výše než dospělí, ale hráči mluvili o velkém zklamání. Je to pochopitelné, byli blízko nejvyššímu stupni a zlaté radosti. Ale jsem si jistý, že už po pár dnech si uvědomí, co dokázali. A zaplaví je pocit radosti!
V téhle věkové kategorii byli takřka dvě desetiletí Češi za otloukánky. Mluvilo se o tom, jak nám velmoci ve výchově mladých utekly. O parník. Nebo, chcete-li, o prsa Dolly Buster.
Nyní se v Kanadě ukázalo, že to je spíše o ňadra asijských žen, jak se tak rádo v poslední době používá. Byl to neskutečný tým, soudržný, sebevědomý a táhnoucí za jeden provaz. A výsledkem je zasloužené stříbro, první v samostatné české historii.
Je to tedy s českým hokejem tak špatné, nebo ne? O jaká prsa nám svět utekl, pokud vůbec o nějaká? To ukáže až budoucnost. Jedna vlaštovka (i když nyní jsou tři, i v obou seniorských kategoriích) jaro nedělá. Ale v Kanadě se na přelomu letopočtu ukázalo něco, co za zmínku určitě stojí. Tedy – kromě toho, že dobrá parta je v kolektivních sportech základ úspěchu, ovšem to by bylo nošení dříví do lesa.
Trenéři i činovníci českého hokeje si již nějaký ten pátek stěžují, jak talentovaní kluci odcházejí do zámoří předčasně, aniž by stačili dozrát a zkusili si dospělý hokej v našich extraligových podmínkách. Tatínkové a maminky totiž vždy vyslyší líbivé vábení zahraničních agentů – a pak se stává, že hráč je po roce stráveném za velkou louží najednou pozadu než jiný hokejista, s nímž byl původně na stejné startovní čáře, nicméně ten zůstal v tuzemsku.
A to je ta věc, která se ukázala na uplynulém MSJ. Ačkoli velká část týmu pochází z nižších soutěží v Kanadě a USA, lídry byli hokejisté, kteří prošli českou extraligou a zanechali v ní – navzdory svému mladému věku – slušnou stopu. V čele s hvězdami Davidem Jiříčkem nebo Jiřím Kulichem.
Možná už jsem jako římský politik Marcus Porcius Cato, svého času opakující v každém ze svých proslovů legendární »Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno«, nicméně nemohu si pomoci s opětovným připomenutím faktu, že na vrcholném turnaji hokejových nadějí chybělo Rusko. Tím pádem je hodnota medaile poněkud vybledlá. Místo Rakouska bychom totiž měli ve skupině právě »sbornou«, a to by se možná děly věci. A možná také ne. Ale celkově je to ze sportovního hlediska velká škoda.
A víte, v jakém sportovním klání mi přijde úspěch nejvíce devalvovaný vyloučením Rusů? Je to soutěž kamionů na dakarské rallye. Ano, fandím Aleši Lopraisovi, Martinu Macíkovi a dalším. Věřím, že se třeba Aleš Loprais zapíše do historie slavného motoristického dobrodružství jako jeho strýc Karel. Jenže »Monsieur Dakar« musel v době své největší slávy porážet nadupané kamazy. To nyní neplatí. Bez modré armády kamazů je případný úspěch poloviční, promiňte mi to, čeští dobrodruzi v dunách…
Takže sportu zdar – a úspěšný víkend všem sportovcům i nesportovcům.