Na první pohled to vypadá, že se v uplynulých pěti dnech ve světě sportu zas až tolik nedělo. Ale zdání klame, jak se tak říká. A já osobně musím říci, že mě nejvíce zaujal hokej. Ano, v těchto tropických dnech právě tento, ryze zimní, sport. Extraligové týmy totiž pobírají první přípravné dávky na novou sezonu. A v tomto ohledu nemůže zapadnout jedno jméno: Jaromír Jágr.
Ano, je mu padesát. V té době už mívají sportovci deset let i více po kariéře. Zakulacuje se jim postava, a třebaže občas dají nějaký ten gól, většinou je to na utkáních staré gardy, po níž jdou vysloužilí hráči zahnat žízeň do hospůdky a společně zavzpomínat na časy, které jsou nenávratně pryč.
Ne tak v případě Jágra. To je fenomén všech fenoménů. V téhle souvislosti si vybavím snad jen kajakářku Štěpánku Hilgertovou. Ta končila kariéru ve 49 letech. A – minimálně na domácích slalomářských tratích – stále neměla konkurenci. Mám stále v živé paměti, jak po olympiádě v Atlantě 2004 na otázku »Štěpánko, a co Peking?« – s ohledem na to, jestli se zúčastní i her v roce 2008 – odpovídala vyhýbavě. Něco v tom smyslu, že jde sezonu od sezony. No a pak absolvovala nejen Peking, ale i Londýn 2012, kde ve 44 letech dojela smolně čtvrtá.
Jaromíra Jágra hokej stále baví. Už není jedničkou na ledě. Ale autoritou pro tým je pořád. A není to tak dávno, co ho vábila pražská Sparta. Slibovala si od něj především prodané reklamní předměty s jeho jménem a vyprodanou O2 arenu. To ale bohužel před rokem nebylo možné. Do hry vstoupil covid…
Sice si Jágr myslí, že momentálně je Rytířům prospěšnější v manažerské roli, a i proto zmešká úvod sezony, ale končit nechce. Věří, že pokud začne trénovat, bude stále hrát důstojnou roli. Do extraligy by znovu mohl naskočit v listopadu nebo v prosinci. Dá i po padesátce extraligový gól? Potom to budou pro média hlavní články, takzvané »otvíráky«, i kdyby Kladno onen zápas nakrásně prohrálo 1:10. Protože Jágr je jen jeden. Žádného takového sportovce tu nebudeme mít desítky let, to si troufám říci. A předem se omlouvám fenomenální obojživelnici Ester Ledecké.
Rušno bylo i na fotbalové scéně. Ve čtvrtek si vyslechl svůj trest za brutální faul z nedělního duelu proti Liberci sparťanský útočník Jan Kuchta. A rozhodně ho Disciplinární komise Ligové fotbalové asociace nešetřila. Reprezentant nereprezentant. Jméno nejméno. Superposila nesuperposila. Pět zápasů natvrdo znamená, že si aktér nejpikantnějšího letního přestupu nezahraje celý srpen. Kruté? Možná. Spravedlivé? Určitě. Byl zázrak, že brankář Severočechů Olivier Vliegen po Kuchtově šlápnutí do obličeje ze závěru zápasu neutrpěl zranění podobné tomu, jaké kdysi přifařilo masky na hlavy Petra Čecha nebo Ondřeje Koláře.
Sparťanští fanoušci si tedy žhavou akvizici v příštích pěti duelech neužijí. Oni si ale neužívají vůbec nic. Takhle prachbídný start do sezony jako Dán Brian Priske neměl ani vysmívaný italský rádoby-odborník Andrea Stramaccioni před pěti lety. A slávističtí fandové, jakkoli jejich »miláčci« na startu nové ligové sezony taky zrovna nezazářili, mluví o karmě. Tedy směrem ke Kuchtovi, kterého měli rádi a on je »zradil« přestupem k úhlavnímu rivalovi. Už v ten moment však odborníci i laici upozorňovali nejen na nesporné herní kvality reprezentačního forvarda, nýbrž také na jeho komplikovanou povahu, kvůli níž se nejednou ocitl ve střetu s kabinou nebo trenérem, a to i ve Slavii. Vypadá to, že nyní se projevila v plné nahotě. Frustrací za nepovedený start do sezony, kdy se nedaří nejen samotnému hráči, ale ani celé Spartě.
Příznivci červenobílých barev mohou mít – po víkendovém fiasku s Hradcem – radost, jak jejich tým v předkole Evropské konferenční ligy chytil za pačesy šanci proti oslabenému Panathinaikosu Atény a před odvetou drží trumfy pevně v rukách.
Co mě ale zaujalo ještě více, je, jak pohárově vyspěla mistrovská Plzeň. A stále více se přibližuje milionářské Lize mistrů!
Cvak. Přesunujeme se v čase o rok nazpátek (a to ani nemusíme mít stroj času filmového doktora Browna). Dnes je to přesně rok, co Západočeši pod vedením kouče Bílka – tehdy stále ještě podceňovaného a nedoceňovaného – prohráli na půdě trpaslíka z Cardiffu 2:4, ale to prosím ještě v 89. minutě byl stav 4:0 pro domácí. Dva góly v závěru pak pomohly Plzni do domácí odvety měrou vrchovatou, ovšem proti outsiderovi to opět nebyla žádná hitparáda – rozhodnout musely až penalty. A znovu: ještě v 87. minutě odvetného duelu to bylo jen 1:1…
Obracet zápasy v závěrech duelů a s velkým štěstím, to byla doména Viktorie po většinu předešlé sezony i na domácí ligové scéně. A ta buldočí vůle ji – pro mnohé nezaslouženě – dovedla k překvapivému titulu. Navzdory tomu, že na evropské scéně se do skupinové fáze neprodrala – vyřadil ji následně ve 4. předkole tým CSKA Sofia.
To nyní už Bílka nikdo nepodceňuje. A Plzeň tím méně. V pohárech si zatím vede skvěle. Tři zápasy – tři výhry. A pevným krokem kráčí do play off o Ligu mistrů. Viktoria působí sebejistě, herně i psychicky srovnaná a ochotná nedopustit loňské evropské fiasko. Českému fotbalu to může jen prospět – zvláště po ostudě v podání Sparty a poté, co Slovácko dostalo superobtížného soupeře v bojích o Evropskou ligu.
Máme našlápnuto ke dvěma zástupcům v pohárové Evropě po celý podzim. To není zas až tak špatné. Teď jde jen o to, zda Slavia i Plzeň ukážou svoji lepší tvář i v lize. Minulý týden to bylo Waterloo pro všechny sázkaře věřící favoritům. A co nyní? Máme se zítra i v neděli nač těšit!
Takže sportu zdar – a úspěšný víkend všem sportovcům i nesportovcům.