SPORTOVNÍ TÝDEN PETRA KOJZARA: Hlas lidu, papežštější Češi i klouzání o body

Fotbalová asociace ČR vybírá trenéra poté, co se navzdory postupu na evropský šampionát v příštím roce do Německa rozhodl po kvalifikaci skončit Jaroslav Šilhavý. Smlouva mu oficiálně vypršela 30. listopadu. Výběrem nového kouče byla v listopadu den po posledním utkání kvalifikace s Moldavskem v Olomouci pověřena pětičlenná pracovní skupina, v níž jsou předseda Petr Fousek, místopředsedové Jiří Šidliák a Jan Richter, člen výkonného výboru a šéf prvoligové Viktorie Plzeň Adolf Šádek a nový technický ředitel asociace Erich Brabec. Vedení FAČR konzultuje trenérskou otázku i se svým poradním orgánem, Sportovní radou.

A výsledek? Fousek na včerejší tiskové konferenci nevyloučil, že výkonný výbor rozhodne o novém trenérovi reprezentačního týmu už v příštím týdnu. Šéf FAČR uvedl, že proces výběru kouče se neustále posouvá dopředu. Znovu však odmítl komentovat jména kandidátů a jejich počet.

V médiích i na veřejnosti se ta jména nicméně skloňují ve všech pádech (snad kromě pátého). Každý má svého favorita, každý i neoblíbence. Nakonec je tady jeden hlavní favorit – samozřejmě za neustálého mlčení svazové generality. Ivan Hašek. Má za sebou spousty zkušeností, je bez angažmá, má autoritu u hráčů a hlavně je oblíbený u tzv. staré gardy. I u slávistů, jakkoli je jeho srdce spjato se Spartou.

Není to tak dlouho, co jsem s Ivanem Haškem seděl v restauraci, kterou v centru Prahy provozuje jeho syn. Vyprávěl, že on jako hráč nikdy se Slavií neprohrál. A jako trenér jen jednou jedinkrát – a to v nechvalně památném duelu z listopadu 1999, kdy sparťanský obránce Petr Gabriel ošklivě zlomil nohu spoluhráči Vladimíru Labantovi. »Tehdy jsem ani nekoučoval. Nebylo mi dobře,« vzpomínal Hašek. Z jeho slov bylo nicméně patrné, že by rád ještě někdy trénoval buď »svoji« Spartu, nebo národní tým. Letenský klub našel svého stratéga v zahraničí a rozhodně to nebylo šlápnutí vedle. Naopak.

To reprezentace stále hledá správnou volbu do nejsledovanějšího i nejkritizovanějšího trenérského křesla v zemi. Hašek je mu teď velmi blízko. Ale – navzdory všem úspěchům – je on skutečně tou správnou volbou? Troufám si říci, že není. Důvod? Projděte si diskuse fanoušků na sociálních sítích i specializovaných sportovních serverech. Dozvíte se, že mu národ není nakloněn. A to je hendikep o parník větší, než si Fousek a spol. uvědomují. Však si vzpomeňme na to, jak málem kvůli nenávisti veřejnosti ukončil trenérskou kariéru Michal Bílek, který přitom loni dovedl Viktorii Plzeň k titulu a při svém reprezentačním angažmá zažil i úspěšné Euro v Polsku. Jenže postup do čtvrtfinále byl tehdy namlsanému národu málo. Viděli jsme předchozí úspěchy a nikdo nebral v potaz, že našemu fotbalu od dob Nedvědů, Poborských a Čechů ujel vlak v takovém tempu, že by se hodil i na dnes tolik skloňované vysokorychlostní železnice.

Není se čemu divit, že Bílek hned zkraje nabídku FAČR odmítl. Nechce podruhé vstoupit do téže řeky. A hlavně ví, že by mu veřejnost nemusela být nakloněna, ač si mezitím vybojoval zpět tehdy ztracený kredit. Jenže Hašek tu oblibu také nemá. V diskusích je mu vytýkáno, že dlouho netrénoval jinde než v exotických destinacích typu Emirátů či Kataru, ale i tam se často poroučel z lavičky dosti brzo. Nezapomenutelné je jeho angažmá v roli šéfa svazu, kdy byl brán v roce 2009 jako spasitel, který zatočí s korupcí prolezlým českým fotbalovým prostředím. Za dva roky ale utekl jako školák, aniž by za ním byly květné výsledky. Zklamání tenkrát cítili především jeho podporovatelé…

Těch se dnes znovu vyrojila celá řada. Ano, Ivan Hašek je milý člověk, kterému neschází charisma, ale zároveň ani přísnost, která musí být – jak se říká. Jenže pokud by měl mít proti sobě hned na úvod fotbalovou veřejnost, je to hendikep větší než celé Německo, kde se Euro 2024 uskuteční…

Příští rok však uvidíme ještě jeden velký sportovní vrchol – olympijské hry v Paříži. A právě dnes Mezinárodní olympijský výbor rozhodl, že umožní ruským a běloruským reprezentantům start na ostře sledované akci pod pěti kruhy se statusem neutrálních sportovců. Účastnit se soutěží pod pěti kruhy budou smět coby jednotlivci v případě, že splní kvalifikační kritéria a další podmínky.

Český olympijský výbor se bouří a ukazuje, že znovu musíme být papežštější než papež. Něco jako naše vláda. My budeme stůj co stůj stát po boku našich ukrajinských »bratří«, kteří si toho neváží ani za mák. Budeme posílat zbraně, i když nevíme kam a komu. A peníze, které chybějí důchodcům, matkám smoživitelkám, státním zaměstnancům atd., zmizí v hladové díře rovněž neznámo kde. Prakticky celý svět už razí jinou linii, jen my jakoby nevidíme a neslyšíme. A tak je to bohužel i u ČOV. Proč nebyl tak hlasitý a průbojný i v případě akcí USA i NATO v Srbsku, Iráku či Libyi!? Z logiky věci by byli američtí sportovci chudší o přibližně sto medailí…

Na druhou stranu, mám-li být ironický, já tomu postoji rozumím. Čím míň Rusů bude v Paříži, tím větší šance bude mít naše výprava na cenné kovy. Takové ty devalvované ruskou neúčastí, jako byly bronzové »placky« hokejistů na loňském mistrovství světa…

A na závěr bych si dovolil se vrátit ještě jednou k fotbalu. Tomu domácímu, ligovému. I když slovo »fotbal« neodpovídá tomu, co se nyní v české kotlině odehrává. To, co nyní vidíme na našich stadionech, by mohlo vést k novému sportovnímu odvětví. Vypadá to, že bychom zvládli vytvořit první ligu v klouzání.

Manželka se mě nedávno ptala: »Proč se vlastně fotbal hraje v zimě?« Jednoduchá otázka, miláčku, těžká odpověď. Neustále se o tom mluví a z Ligové fotbalové asociace, která má na starosti profesionální soutěže, zaznívá pokaždé totéž. Že to kvůli nahuštěné termínové listině jinak nejde. Bližší rozbor jsem ale nikdy neslyšel. Prostě to nejde – a šlus. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Čili asi tak…

Takže sportu zdar – a úspěšný víkend všem sportovcům i nesportovcům.