Devětašedesátiletý italský fanoušek skrytý za dunou zaplatil životem za to, že byl příliš blízko kamionu českého pilota Aleše Lopraise. V první chvíli mě napadlo, že je mi líto Lopraise. Přiznávám. Konečně měl možnost navázat na slavného strýce přezdívaného Monsieur Dakar. Konečně mu – i vinou jinak nesmyslných protiruských sankcí – nestály v cestě proslavené kamazy. A on zvládl první polovinu slavného závodu excelentně. Byl první a mířil za vysněným triumfem. A pak se mu do cesty postavil »osud«.
Je to sportovní neštěstí. A samozřejmě jsem hned svůj postoj upravil. Sportovní neštěstí samozřejmě nemůže být postaveno na roveň neštěstí životnímu. Nic nemá větší hodnotu než lidský život. Ale – co mohl řidič v tak slavném závodě udělat jinak, zvláště když i záběry kamer v kamionu prokázaly, že posádka nebohého Itala nemohla vidět? Fanoušek zraněním podlehl při transportu záchranářským vrtulníkem do nemocnice. Jsem si stoprocentně jistý, že by Loprais okamžitě zastavil, kdyby věděl, že do diváka narazil. O nehodě ale neměl tušení ani večer v bivaku po příjezdu z 9. etapy. A pak tedy přišel onen šok. Něco, co si sebou člověk ponese celý život, a lhostejno, zda v tom je zcela nevinně. A kladu důraz na příslovce ZCELA.
»Strašně mě to mrzí a je mi líto, že tento pán přišel o život, ale je to nezodpovědnost. Vidím to dnes a denně z kabiny. Přede mnou uskakují lidi, jsou schovaní za dunama, stojí na dunách a neuvědomují si, že já kolikrát nejsem schopen auto v písku ani řídit. Když zatočím volantem, tak trvá pět metrů, než auto zatočí,« uvedl například jiný český pilot kamionu Jaroslav Valtr starší, jehož stejnojmenný syn je Lopraisovým navigátorem. Dodal, že z kamionu není vidět ani na strany. »Když chci někoho na silnici předjet, tak mi musí mechanik říct, že tam nikdo není,« podotkl.
To je přesně ten úder na hlavičku hřebíku. Smrtelné nehody nejsou při ralleyových závodech bohužel mičím neobvyklým. Ale pokud jsem závodník, myslím jen na to, abych byl co nejrychlejší a vyhrál. Jinak nemám na soutěžích co dělat. V případě Dakaru – celý rok sháním sponzory, připravuji vůz do nejmenších detailů a trénuji na něco, co je vrcholem celého roku, díky němuž ani nevím, co jsou vánoční svátky. Mám se zároveň starat i o bezpečnost etap? Samozřejmě že ne. Od toho jsou přece pořadatelé. Jiná věc už je, když pudem sebezáchovy evidentně netrpí diváci – a znovu opakuji, že je mi líto lidského života. Ale tenhle Ital, budiž mu země lehká, bohužel šel svému »osudu« naproti.
Co je to vlastně »osud«? Vždycky jsem tvrdil, že toho, kdo věří, že náš osud je dán, považuji za největšího pesimistu. To bych se na to povídal, že nemohu rozhodovat o své současnosti, a hlavně budoucnosti!
Devětašedesátiletý fanoušek si svůj osud napsal sám. A jakkoli se mnou budete nesouhlasit, vedle toho neopatrností zhatil celoroční sportovní sen jednoho člověka (a jeho posádky). Navíc i Lopraisovi soupeři přiznávali, že na soutěžení po oné události neměli pražádné myšlenky. Znovu opakuji, že cena lidského života je miliardkrát větší než časy ve sportovních tabulkách. Ale v tomto případě bych přece jen tu miliardu trochu odmocnil a řekl, že třeba jen tisíckrát větší. Z těch důvodů, o nichž jsem psal výše.
A abych nekončil smutně, dovolím si ještě malou odbočku směrem k hokejové extralize. Tam Sparta pod vedením Miloslava Hořavy vyhrála v úterý na ledě vedoucích Pardubic celkem suverénně 3:0 a ovládla pod staronovým koučem již třináctý zápas z patnácti. Nepředvedla ofenzivní gejzír, ale účelnou hru ve stylu play off. Vzhledem k tomu, že se vyřazovací boje neúprosně blíží a že mezi Dynamem a pražským klubem byla v inkriminovaném šlágru týdne ještě před měsícem a půl propast větší než Macocha, považuji Spartu za jednoho z hlavních favoritů na titul, ač v současnosti dlí až na čtvrté příčce.
Ale do play off zbývá ještě přes měsíc a karta se může rychle obrátit. Sport totiž nemívá logiku a vše se mění rychleji, než byste řekli »gól«…
Takže sportu zdar – a úspěšný víkend všem sportovcům i nesportovcům.