Co je tohle za mistrovství světa? Taky vás tato otázka napadla při pohledu na účastníky letošního hokejového šampionátu? Mě ano. Maďarsko, Rakousko, Kazachstán… Bože můj. A taky Slovinsko. Byl to čtyřicet minut smutný pohled na Jalonenovy svěřence. Brečet se chtělo. A přitom kolem tohoto zápasu dělal český trenérský štáb tolik tajností. S gólmany. Nejistý Hrubec, který se v Rize s fazónou zrovna moc nepotkal, nebo dosud nevyužitý Vejmelka z Arizony? Šokoval mě, a to doslova, trenér Zábranský. Řekl před mačem proti Slovinsku: »Neberte to nezdvořile, že vám neříkáme dopředu, kdo bude chytat. Nic netajíme, ale ať si soupeř láme hlavu, který z našich tří skvělých gólmanů nastoupí, a připravuje se. Kdybyste viděli, jak má Zdeněk Orct fantasticky nachystanou přípravu na brankáře soupeře, tak byste pochopili, proč to chceme zveřejňovat až těsně před zápasem, aby se protivník nemohl cíleně chystat. Nechceme odkrývat karty zbytečně brzy.«
Mrknul jsem na wikipedii – ve Slovinsku hraje hokej pouhých 117 registrovaných dospělých hráčů… No. Kdyby Libor Zábranský před svými svěřenci tajil, koho z českých gólmanů půjčíme Slovincům, aby se zápas nezvrtnul v debakl soupeře, v brutální dvouciferný výsledek, a naši kluci se aspoň trochu dostali do zápasového tempa, pochopil bych. Ale hrát si na zpravodajce, aby si soupeř se 117 profesionály a sedmi (!) zimními stadióny lámal hlavu, kdo že bude hájit českou svatyni? My jsme měli být frajeři a hrát bez gólmana a Vejmelku nebo Hrubce půjčit Slovincům. Jenže…
My na vlastní oči viděli ostudnou potupu. Po dvou třetinách téct se Slovinci 1:2 se sice stát může, nicméně z předváděné hry mně po tváři stékaly slzy smutku. Poslední dvacetiminutovka taky žádnou podstatnou změnu nepřinesla, krom toho, že tzv. soupeř odešel fyzicky. Jindy klidný Jalonen prý dokonce zvýšil hlas: »Byl k tomu vhodný čas. Museli jsme si říct, co je vlastně lední hokej. Že je o bojovnosti, bruslení a soubojích,« pravil Fin.
Když už jsem coby kouč donucen takhle pokárat dospělé chlapy, kteří se hokejem velmi dobře živí, já sedět v tu chvíli v kabině, zahodil bych výstroj do popelnice a do konce života, byv zostuzen, nevkročil na zimák. Speciálně česká mentalita však nad tímhle s přehledem mávne rukou. Okecá se to bláboly o houževnatém soupeři, který se na nás v těch sedmi zimních domácích stadiónech zodpovědně a dlouhodobě připravoval a že o pauze mezi druhou a třetí třetinou jsme si uvědomili, co že to ten hokej vlastně je, že nám jako začali jít nohy, a vymalováno.
A navíc k tomu všemu… co to je za MS bez Rusů? Bez sborné? A za druhé – co je to za kvalitu, když ti nejlepší v Tampere a v Rize stejně nejsou? Došlo vám někdy, že lední hokej je jediným sportem, který má pravidelně své světové šampionáty bez těch TOP plejerů? Fotbal a všechny ostatní kolektivní hry, veškeré lyžování, krasobruslení a rychlobruslení, cyklistika, automobilové a motocyklové sporty atd. mají na mistrovstvích světa elitu. Jen hokej má Slovinsko. To je potom jakákoli medaile o to cennější, že jó? Není přece nic »lepšího« pro zdravý rozvoj tohoto sportu, než falešný, bombasticky zveličený úspěch… Takový my si umíme náležitě užít. Na to jsme přeborníci. Jen si vzpomeňte na radostný povyk po loňském bronzu… A takhle to je u nás se vším.
Takže sportu zdar – a úspěšný víkend všem sportovcům i nesportovcům.