Vrba skončil ve Spartě. Nic překvapivého. Tým z Letné je už definitivně mimo hru o titul, začíná se kácet. Čekání na mistrovské oslavy se protahuje – naposledy v roce 2014. Vrbovi nezlámala vaz včerejší (nedělní) prohra s Plzní. Vrbovi, stejně jako už drahnou řádku let všem jeho předchůdcům, láme vaz zlomené sparťanské srdce. Myslím v kabině, resp. na hřišti.
Sparta nebude nikdy obchodně-marketingovým gigantem typu Manchesteru United, Bayernu Mnichov či Barcelony (což ale nevylučuje možnost být mezinárodně úspěšným – teď se bavíme o klubu jako organizaci), kde je až na výjimky jedno, kdo a odkud kope.
Sparta stála od počátku na sparťanském srdci. Být sparťanem, to bylo něco. Dnes však Sparta dýchá v prvé řadě penězi, nikoli srdcem. Srdce je umělé. Toho zřejmě pan majitel nedbá. Možná to vidím až příliš jednoduše, ale dokud nebude Sparta hráčsky ryze česká a bude jen jakousi hračkou vlastníka, může postávat na střídačce klidně třeba Jürgen Klopp a po pár měsících dopadne stejně jako Vrba.
Sparta byla de facto vždycky takovým rodinným klubem a v kabině soustředila to nejlepší, co běhalo po českých trávnících. Dnes bohužel obléká rudý dres jen to, co běhá – to nejlepší totiž hraje jinde. A i pro ty »jen běhavce« se většinou stává pouhou přestupní stanicí směrem na Západ.
Sparta se musí vrátit ke svým kořenům, nalézt ztracené srdce a vymanit se z byznysové strategie svého šéfa. Neučiní-li tak, zůstane řadovým klubem, postupně upadajícím v zapomnění.
Jan Čech