Tak jsme se z médií dočetli, že ve čtvrtek 3. srpna večer u Markvartic na Děčínsku spadla dřevěná rozhledna. Co bylo horší, spadla s větším počtem 8-14letých dětí z nedalekého dětského tábora. Ač byla maximálně pro čtyři dospělé osoby, bylo na ní dětí mnohem víc. Osm jich bylo zraněno, dvě dokonce krátce poté odvážel vrtulník do nemocnice. Naštěstí žádné není v ohrožení života.
Proč nebyl dodržen provozní řád rozhledny? Dozor z vedení dětského tábora mlčí. Nedivím se mu. Děti neuhlídal. Uhlídat děti ale nebývá jednoduché.
Fotografie trosek rozhledny ukazují, že část kmenů, z kterých byla spadlá podlaha výhledové plošiny rozhledny sbitá, byla poněkud shnilá. Rozhledna ale prý byla v pořádku, to jen někdo porušil její provozní řád.
Samozřejmě, nehodu bude muset řádně vyšetřit příslušný orgán policie. Z výše uvedeného je ale zřejmé, že problémů bylo více, že je to celkem vzato skandál a že to dále snižuje důvěru po roce 1989 v beztak těžce zdecimované dětské tábory. Ano, za socialismu v 70. a 80. letech se na dětských táborech odpočívalo, hrálo, soutěžilo a v mnohém zdokonalovalo na 90 % dětí. Uspokojily všechny zájemce z řad dětí. Kde že ty časy jsou. Dnešní dětské tábory jsou torzem těch socialistických a jejich zajišťování je velice náročné. Citelnější společenská podpora dětský táborům chybí.
Velkým problémem dětských táborů je i značná nekázeň účastnících se dětí. Jistě, zajistit kázeň na dětských táborech nebylo jednoduché ani za socialismu, ale tehdejší socialistická společnost dětským táborům účinně napomáhala a také vytvářela mnohem příznivější atmosféru, než dnešní obnovený kapitalismus.
Výchova dnešní mladé generace je víc než tragická. Jednotná školní osnova byla zrušena, na místo pomalého zvyšování nároků na žactvo a studenstvo se přešlo na snižování nároků. Zlou roli hraje i boj o počet žáků, donedávna navíc silně stimulovaný dotováním škol podle počtu žáků, resp. studentů. Vede se snižováním, nikoliv zvyšováním nároků. Cesta do Evropy nebo do zádele? Školy jsou ve stále větším rozvalu, zásady slušného chování jsou na indexu, učitelky a učitelé (podobně vychovatelky a vychovatelé či vedoucí různých dětských táborů) jsou v postavení štvané zvěře, kdy si k nim žactvo a studentstvo, rodiče, politici, novináři a další můžou dovolit prakticky cokoliv. Děti se při výuce nejčastěji věnují svým mobilům nebo vyrušování. Kantoři bývají bezmocní.
Polistopadoví vládci se dali cestou »humanizace výchovy mladé generace«, prosazováním tzv. »bezstresové výchovy«, to je, že se žactvu dovolí takřka cokoliv, aby se nestresovalo. Činí tak přesto, že se život bez stresu těžko obejde. Stres přitom nelze považovat za jev výlučně negativní. Hořké plody tohoto obratu ve výchově a vzdělávání mladé generace se již léta dostavují. Žáci, studenti, mladí lidé vydrží zpravidla velmi málo, nejednou téměř nic. Je to špatná příprava na život, který se bez problémů, stresu a určité odolnosti těžko obejde. Že se učitel národů, velký Čech Jan Amos Komenský, obrací v hrobě, netřeba zdůrazňovat.
Nároky na děti a studenty neustále klesají, takže úroveň školství a vzdělanosti dál a dál upadá a budoucnost Česka je stále černější. Coby přežitek komunismu byl krátce po převratu zrušen i velmi užitečný předmět »civilní ochrana«. Jistě, byly tam i vojenské prvky, jak se schovat v případě přestřelky, co dělat v případě výbuchu atomové bomby, útoku chemickými či biologickými zbraněmi hromadného ničení. Nacvičovala se i evakuace. Dnes většina dětí není s to tehdy požadovaný pochod o délce 5-10 kilometrů zvládnout pro nedostatečnou fyzičku. Samozřejmě, výuka civilní ochrany probíhala podle tehdejších představ o možném průběhu války (a jiných nebezpečí). Nevidím na tom ale nic špatného. Připraveným štěstí přeje, byť se to v éře jaderných zbraní může zdát nereálné.
Civilní ochrana ale v první řadě učila, jak se chovat v nebezpečných situacích civilního života. Co dělat, když hoří, když přijde vichřice, když přijde povodeň, jak se chovat při koupání v rybníce či v řece, jak se chovat v lese, při sběru hub a lesních plodů, jak se chovat na skále, při lyžování, při dopravní nehodě, jak ošetřit ten či onen úraz, jak se chránit v případě propuknutí epidemie, co dělat při uštknutí zmijí, a zcela jistě nechyběla výchova k respektování provozních řádů všeho druhu, nejen rozhleden. Nepřijímají se pro ozdobu či pro něčí modré oči. Že ne všichni se pilně učili a pak jim ten či onen poznatek civilní ochrany chyběl, je také pravda. Havlova teze, že po svržení (údajného) komunismu nám žádné nebezpečí nehrozí, dostala na frak za velké povodně v červenci 1997 tristní situací, kdy někteří velkou vodou ohrožení občané ani nevěděli, že se před ní utíká do kopce.
Ptám se, zda také zde není příčina mnohých neštěstí, možná i spadlé rozhledny u Markvartic.
Jan Zeman
Diskuze je uzavřena.