Před osmdesáti lety vypuklo Slovenské národní povstání. Stejně jako řada dalších velkých protiněmeckých vystoupení uvnitř okupovaných území vypuklo, ač předem připravováno, neplánovaně. V tom se podobalo Varšavskému povstání a později i Pražskému. Poněkud tak zaskočilo vůdce ze Slovenské národní rady. Ostatně nebylo v tom v kontextu dějin nic překvapivého. Také vznik Československé republiky, v jejímž jménu k povstání došlo, začal spontánně.
Na rozdíl od zmíněného Varšavského povstání v tomto případě nešlo o akt, jenž neměl mít součinnosti s postupující Rudou armádou, ale o plánovaný akt spolupráce. Jenže váhavost východního slovenského vojenského velení, jež se na povstání mělo podílet, zkomplikovala situaci a vlastně znamenala jeho porážku.
Pravdou však je, že rychlost spojení povstalců s 2. ukrajinským frontem (jméno nemá nic společného s tím, že by byl složen z Ukrajinců, bylo odvozeno z místa, odkud přestoupil sovětské hranice), jemuž velel maršál Sovětského svazu Koněv, národností Rus z Leningradské oblasti, jak se ukázalo, rozhodovala.
Co bychom si dnes měli v souvislosti se Slovenským národním povstáním připomenout?
Především jeho, mnou už zmíněné, přihlášení se k Československé republice. Slovensko bylo v době 2. světové války jednou ze zemí spolupracujících s nacistickým Německem. Jak povstání ukázalo, běžní občané, ostatně i přechody slovenských vojáků na sovětskou stranu jsou toho důkazem, byli však jiného názoru. To potvrdilo právě Slovenské národní povstání.
Připomeňme také to, že nebylo jen slovenské, ale i československé. Na straně povstalců bylo více než dva tisíce Čechů. Jejich počty však mohly být daleko vyšší, protože mnozí povstalci sebe určili za Čechoslováky a jiní, protože mluvili i slovensky, za Čechy nebyli pokládáni.
Bylo zároveň internacionální. Mezi jeho bojovníky bychom našli Rusy, Ukrajince, Bělorusy, Francouze, Srby, Maďary, Američany a dokonce také protifašistické Němce.
Dokázalo sjednotit všechny protifašistické síly, od komunistů po »demokraty všeho druhu«, a to až do ústupu do hor a za pobytu na horách.
Dokázalo udržet pořádek na osvobozeném území, i když to beze sporu stálo nemálo úsilí. Stejně jako pozdější organizovaný ústup do nedostupných částí Nízkých Tater.
Je pravdou, že se vyskytly i názory (zřejmě neprávem přiřčené Gustávu Husákovi a jeho skupině) o připojení Slovenska k Sovětskému svazu. Ty však byly odmítnuty a zdá se, že šlo spíše o názor některého z jednotlivců v povstaleckém vedení.
Bezesporu nejsilnějším proudem a hnací silou byla Komunistická strana Slovenska. Ta také převzala největší díl odpovědnosti na osvobozeném území.
Povstání však mělo ještě další význam. Poutalo na sebe značné německé síly, které chyběly na frontě. Na to se někdy zapomíná, a i když trvalo jen dva měsíce, dokázalo ovlivnit akce antifašistů v celém Československu. Přes povstalecké území se na Moravu dostaly skupiny antifašistických bojovníků. Nebýt ovšem značné pomoci Sovětského svazu, neudrželo by se ani zmíněnou dobu. Podpora ze Západu byla totiž značně omezená a to nejen pro politické zaměření vedení povstalců, ale i pro vzdálenost, která byla mezi letišti Spojenců a Třemi duby u Bánské Bystrice, kam mohla přistávat i velká letadla. Vyslání nového velitele armády, generála Viesta, jenž měl nahradit málo zkušeného (?) generála Goliana, bylo jen nepodstatnou náplastí za sliby materiální vojenské pomoci, jež nikdy na Slovensko nedorazila.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.