Co je to mít smysl? Tedy, přeloženo, k čemu je to či ono dobré? Existuje ještě řada dalších vysvětlení tohoto slova – vyznej se v tom, člověče! Když pak vypukne spor o »smysl českých dějin«, běžný člověk se »v tom začíná ztrácet« a přece tento spor svého času hýbal celou tehdejší českou historicko-filozoficko-sociologickou společností. Těm, kteří se do něj pustili, šlo o to dokázat, jaká je hlavní linie vývoje našeho národa a jak bychom tedy k jakémukoli faktu měli přistupovat. Do sporu právě před sto deseti lety vstoupil i profesor Zdeněk Nejedlý a pokusil se oba směry sporu nějak smířit, najít cestu, jak každému z obou dát přece jen trochu za pravdu, a vlastně vytvořil třetí směr onoho »smyslu«, aby později zkoncipoval sám svou tentokrát »revoluční« teorii. Ale to jsme se posunuli mnohem dál od onoho předválečného dvanáctého roku. Nás zajímá druhá fáze sporu, která začala již v roce předcházejícím, kdy profesor dějepisu a zeměpisu ze smíchovského reálného gymnázia Jindřich Vančura napsal stať, v níž se postavil za Masarykův výklad dějin a… Připomeňme si však především, co předcházelo.
Na počátku zřejmě byl boj slezského učitele a filologa Antonína Vaška, který zpochybnil pravost Rukopisů, pak následoval článek zveřejněný Masarykem v jeho Athenaeu filologa profesora Gebauera a začala diskuse »pro a proti«. (Promiňte, že tak zjednodušuji tehdejší začátek sporu a nedávám místo všem, kteří se do něj vrhli, ale jde mi o samotný problém). Na jedné straně historik profesor Goll a jeho žáci, na druhé Julius Grégr, Rieger, historik Tomek ad. To ovšem bylo v polovině osmdesátých let 19. století, ale ovlivnilo to následně zmíněný spor. Jeho první etapa začala v roce 1895 knihou Masaryka Česká otázka a měla tři etapy. Nás ovšem zajímá ta druhá, jež vrcholila na podzim onoho roku 1912.
Oč však byl veden spor? O to, zda naše dějiny někam směřují, mají jistou logiku, anebo je to soubor víceméně nesourodých událostí. Proti sobě vystoupily dva proudy – T. G. Masaryk se svou ideologicko-teleologickou koncepcí (teleologie – cíl, účel) a Josef Pekař, opírající se o učení profesora Golla, s empiricko-pozitivistickou koncepcí. Oba měli dost příznivců.
TGM se při tom držel ve zmíněné knize jakési »humanitní« linie vycházející z husitství, jež se přes reformaci dostala až k národnímu obrození. Napřed vystoupil bývalý Masarykův druh profesor Kaizl, jenž zpochybnil zmíněnou kontinuitu a teprve pak se rozhořel skutečný spor mezi Masarykem a jeho příznivci a Josefem Pekařem atd., tedy žáky Gollovy positivistické školy.
Druhá etapa sporu, ve kterém nikdo nedokázal zvítězit, začala článkem profesora Vančury, v němž byl vyzdvižen přínos TGM k historii a zkritizován pozitivismus, tedy jen pouhé hledání a tedy dílčí výklad faktů, Gollovy školy. A následovaly polemiky s profesorem Pekařem. A jsme u onoho roku 1912. Diskuse byly vzrušené, dokonce se dotkly politiky. Masarykovi bylo vyčítáno, že jeho tvrzení je vlastně obhajováním jeho politické angažovanosti. Nakonec se o pokus smířit oba směry pokusil Zdeněk Nejedlý, když prohlásil, že vlastně oba názory mají svoji pravdu – Pekař po stránce vědecké, Masaryk zase z hlediska filozofického.
Třetí etapa začala rokem 1919 a odmítnutím Nejedlého teze. Opět se do střetu zapojili oba hlavní směry včetně obou protagonistů. Jejich smrtí koncem třicátých let a následně okupací byla otázka o smyslu českých dějin najednou odložena ad acta. Později ji nadhodil znovu Zdeněk Nejedlý ve svém dílku Komunisté, dědici velkých tradic českého národa (1946), čímž »poněkud« upravil Masarykovo nazírání.
Zdálo by se tedy, že polemika v této věci nemá vlastně už smysl. Jenže ukázalo se, že není tak jednoduché přijmout zmíněné vysvětlení. Především, je pravdou, že z pouhých jednotlivostí, pro něž jsme shromáždili fakta, lze vyvodit nějaký platný závěr pro vývoj národa? Je směrodatné, používám jako příklad, že husité za svých spanilých jízd byli vlastně nájezdníci? Že Žižka nebyl jenom vyhlášený válečník, ale i lapka? Jenže co převažuje? Jejich odkaz, nebo lapkovství? Můžeme odsuzovat ničení kulturních hodnot patřících katolické církvi, ale nevšimnout si, že i protistrana se chovala stejně a odvrhnout při tom pozitivní význam husitské revoluční doby?
V polemice o smysl dějin se objevilo i zpochybnění věrohodnosti přístupu pozitivistů, tedy historie branné akademicky anebo účelově. Každá doba i výklad minulosti přizpůsobuje svým potřebám. Stačí jen vynechat některá zjištění nebo z nich vyvodit to, co se žádá, či na postavách, událostech, nalézt negativní momenty a dát jim potřebný akcent. Každý z historiků žije v nějaké době a uvažuje v jejích hranicích a vůbec nemusí být podplacen penězi nebo úspěchy. To se tehdy ozvalo také v diskusi nad smyslem českých dějin.
A najednou jsme se ocitli u dneška. Osobně se právě proto přikláním k Masarykovu chápání českých dějin a nemám rád pekařovský pozitivismus či dokonce zneužívání faktů. Ostatně fakta je vždy možné vykládat různě. Podle svých společenských postojů nebo podle toho, co doba požaduje. Znovu příklad: 9. května 1945 při příchodu osvoboditelských vojsk se prý nestřílelo nejen v Dejvicích, na pražském Klárově, na jihu Smíchova či v okolí Stromovky, ale Praha byla už docela a docela svobodná – není-liž pravda, pane ještě primátore Hřibe ze strany Pirátů? Jenže ono se tam opravdu bojovalo a byli mrtví.
Tolik ke »smyslu českých dějin«.
Jaroslav Kojzar