Dne 5. května 1945 vybuchla v srdci Evropy jiskra, která se zapsala do dějin nejen jako poslední volání po svobodě, ale i jako symbol hrdého a nezdolného ducha pracujícího lidu. Pražské povstání, spontánní vzepětí obyčejných lidí proti fašistickému útlaku, představovalo vrchol českého odporu vůči nacistické tyranii — a zároveň naději na budoucnost založenou na rovnosti, míru a sociální spravedlnosti.
V tento den se ulice Prahy proměnily v bojiště, kde neprofesionální bojovníci – dělníci, tramvajáci, pošťáci, ženy i studenti – zvedli hlavu proti okupační moci, která osm let drtila jejich důstojnost. Nečekali na povely ze zahraničí, ale jednali z přesvědčení, že svoboda není dar, nýbrž právo, které si lid musí vybojovat sám. Vytvářeli barikády, organizovali domobranu a koordinovali odpor prostřednictvím Českého rozhlasu – znovu se potvrdilo, že v boji za svobodu nehrají roli hodnosti, ale odvaha a sounáležitost. Dokonce i můj praděda se bojů zúčastnil, když volal rozhlas o pomoc. Neváhal jet do Prahy téměř 100 kilometrů z okolí Kutné Hory a přímo se podílet v boji na barikádách.
Toto hnutí bylo výrazem hluboce levicových hodnot – víry v sílu kolektivu, ve schopnost lidu spravovat své věci, a v nutnost postavit se tváří v tvář každé formě útlaku, ať už přichází odkudkoli. Byla to lidová revolta – nikoli jen proti nacismu, ale i proti systému, který mu umožnil vyrůst z kořenů kapitálu, nacionalismu a imperiální nadřazenosti. Obyvatelé Prahy v květnu 1945 nevolali jen po míru, ale i po spravedlivějším světě.
Nelze opomenout ani roli komunistických a dělnických struktur, které v předchozích letech tvořily páteř odboje a připravily podmínky pro to, aby se povstání rozvinulo v organizovaný odpor. Tito lidé – často bezejmenní – riskovali životy pro ideál společnosti bez vykořisťování, a jejich odvaha nese stopy skutečného hrdinství. Mnozí z nich položili své životy s vírou, že budoucnost bude patřit těm, kdo tvoří, ne těm, kdo poroučejí.
Přestože povstání nebylo vojensky vítězné v klasickém slova smyslu a do osvobozené Prahy nakonec vstoupila Rudá armáda, duch 5. května 1945 žije dál. Je to připomínka toho, že když se lid sjednotí a vezme spravedlnost do vlastních rukou, i nejmocnější útlak se může zhroutit jako domeček z karet.
Pražské povstání tak zůstává nejen národní, ale i třídní památkou. Památkou na chvíli, kdy dělníci, ženy a mladí lidé pozvedli zbraně i holé ruce ve jménu lepšího zítřku. Vzdejme jim čest – nejen slovy, ale pokračujme v jejich odkazu. Protože svět bez fašismu není možný bez rovnosti, bez míru, bez sociální spravedlnosti.
Čest hrdinům květnového povstání! Čest lidu, který se nebál postavit za vlastní svobodu!
Jan Klán
Diskuze je uzavřena.