Před dvěma sty padesáti lety zemřel veliký český malíř Karel Škréta Šotnovský ze Závořic. Syn královského úředníka, erbovního šlechtice, přesvědčeného Českého bratra, synovec Daniela, člena direktoria, a kutnohorského mincmistra Pavla. Žák královského mistra Sadelera, jenž působil v Praze. Jeden z největších, neřku-li největší barokní portrétista a tvůrce velkých pláten 17. století. Porážka na Bílé hoře donutila rodinu k emigraci. Doplňme: Narodil se roku 1610 v Praze a zemřel 30. července roku 1674 taktéž v našem hlavním městě.
A nyní otázka, která zaslouží vysvětlení: Jak to, že potomek Českých bratří se mohl v Praze stát jedním z nejvýznamnějších barokních malířů, tedy už v rekatolizujícím hlavním městě Koruny české, odkud byli vyhnáni všichni nekatolíci?
Otec zemřel velmi brzy. To Karlovi byly tři roky. Na smrtelném loži zapřísahal svou ženu, matku malého Karla, aby nikdy nezradila víru jeho předků a chlapce vychovala v zásadách Jednoty. Slíbila to. Proto společně s dalšími členy rodiny odjela do emigrace. Jejich majetek byl konfiskován. Rodina putovala Evropou, aby se dostala až do Itálie. Nebyli jediní nekatolíci, s nimiž se tu setkali. Jednotlivá italská města byla k jinak věřícím tolerantnější, než tomu bylo v Říši Habsburků. Tady strávili několik let.
Karel, už vyučený malíř, který si odbyl své malířské dospívání v Itálii, pobyl v Benátkách, v Boloni, v Římě, kde se stal dokonce členem skupiny vlámských malířů, musel však zvážit, kam odtud půjde dál. Doba učení skončila, bylo třeba se usadit. Nastal zlom v jeho českobratrském myšlení, anebo šlo o možnost návratu rodinného majetku? Či mu pražští jezuité či další představitelé církve, jakožto nadanému malíři, nabídli za cenu přestupu ke katolictví podmínky, které »přeplatily víru«? Svět zná mnoho takových přeběhlíků, kteří své »dosavadní já« prodali za vidinu bohatství, postavení a zradu svých nejbližších přátel a vlastních myšlenek, měli-li ovšem jaké. Bible nám zanechala pro takovou změnu postojů slova »za třicet stříbrných«.
Karel Škréta se stal úspěšným českým malířem. Vyhledávaným pro své umění. Byl také řemeslným vzorem pro celou plejádu českých malířů, kteří přišli po něm. Zřejmě mu vůbec nevadilo, že někteří jiní velikáni, spisovatelé či vědci, např. Václav Hollar, Komenský, Jan Meziříčský, Dikast z Mířkova, Jan Meziříčský ad., museli vlast opustit a nikdy už se do ní nevrátili.
Ne, nemyslím, že by Škréta, kdyby nepřestoupil na katolictví, byl podřadnějším malířem. Měl veliké nadání, což se muselo projevit. Když se vrátil do rodné Prahy, dosáhl tak i návratu majetku. Málokdo z navrátivších takto uspěl. Církev si jeho přechod totiž velmi vážila. Měla ostatně proč.
Nechci znevažovat Karla Škrétu. Jeho obrazy se mi líbí. Bez ohledu na téma. Portréty i velká náboženská plátna. Byl veliký profesionál. Uměl. Jeho »ideologický přechod« však je mi cizí. Nešlo v něm totiž jen o uplatnění, ani ne o pouhou touhu vrátit se domů. A to mně vadí. Nejen na Škrétovi, ale na všech překabátivších a to v kterékoli době.
Jaroslav Kojzar
K minulosti mám svůj názor ,že tenkrát bylo náboženství velmi silné u obyčejných lidí ,kteří byli strašeni ďáblem atd .,proto kostely aj. obdivuji ne pro smysl který představovaly ,ale svou malebností. Asi je na přemýšlení ,co nám amíci chtějí říci s osobou P.Pavla ,podle mne blba.
Převlékání kabátu je tradice, založená listopadovým pučem 1989. A po převlečení kabátu plavání a hanobení předešlého kabátu. To vidíme u Petra Pavla, nebo u členů ODS a dalších současných příslušnků tlupy Fialy a Rychetského Pětikoalice a Pavla.
….. plivání …..