Senát si musí svoji existenci zasloužit

U žádného současného kandidáta do Senátu jsem nezaznamenal jako jednu z jeho priorit v případě zvolení, že bude usilovat o to, aby horní komora Parlamentu ČR byla prestižní institucí. Aby pro každého bylo v prvé řadě ctí být jejím členem, tedy senátorem. Mluvím-li o cti, jedním dechem dodávám, že za ČEST se NEPLATÍ. Když je někdo čestným předsedou něčeho, také nepobírá mzdu.

Jak jsem už v nějakém rozhovoru zmínil, chtěl bych se dožít toho, jaký by byl zájem o kandidaturu do Senátu v tom případě, že výkon této funkce by byl čestný, to znamená neplacený. Zároveň tím deklaruji jako již mnohokrát opakované vyjádření, že do Senátu nekandiduji kvůli politickým ambicím. Mým záměrem z toho obecného pohledu je dodat Senátu vážnost, kterou podle mého názoru od svého vzniku dosud nenabyl. Senát je a vždycky byl jen jakýmsi »B-týmem« Sněmovny, nebo ještě jinak, abych zůstal ve sportovní terminologii – ne snad juniorkou Sněmovny, ale jakousi »seniorkou« určitě.

Pokud by se měla naplnit moje ideální představa o podstatě a smyslu fungování Senátu, ten by měl být ústavním kolektivním partnerem prezidenta republiky. Senát by měl být v politické hierarchii garantem skutečné dělby moci. Díky zkušenostem, snad i moudrosti, ale zejména nadhledu, neúplatnosti, nezávislosti a tedy politické korektnosti a schopnosti věcné diskuse jednotlivých senátorů. Zatímco dnes je Senát, jak jsem už konstatoval, v podstatě komora kopírující Sněmovnu a usilující o její pravomoci. To je chybné a negarantuje to pro občana téměř nic, zejména ne čistotu a ústavnost legislativy. Často na toto téma jen tak mimoděk hovořím v advokátní kanceláři se svými klienty, mnohdy to oni sami nadnesou, a ptám se jich, jaké vidí zásadní rozdíly mezi Senátem a Sněmovnou. Rozdíly nevidí, obě tyto parlamentní komory jim většinou splývají v jeden nepochopitelný diskusní klub, který se přestal starat o potřeby občanů. A to je kardinálně špatně.

Zároveň je nutné položit si otázku – jaké pravomoci vlastně Senát má? Kompetence jsou nedostatečně oddělené od primárního zákonodárství a vliv na soudní soustavu se zúžil na výběr ústavních soudců, který je překrýván snahou současných senátorů mít vliv spíše na media než na další oddělené moci jak exekutivní, tak zejména justici, kde je potřebná nezávislost zaměněna na nahrazení psaného práva judikáty. A to je také špatně. Nemám nic proti tomu, aby Sněmovna mohla přehlasovat Senát ve věcech daňových a vázaných na chod ekonomiky. Nemyslím si, že by je měl Senát vůbec projednávat, když mají přímo vliv na státní rozpočet, kterým se Senát zabývat nemůže, ale na druhou stranu jsou zákony a mezinárodní smlouvy jejichž platnost není a zásadně nemá být na rok nebo jedno volební období, tedy mají to být zákony pro dlouhodobou platnost – kodexy civilního, trestního a pracovního práva, případně kodex volební kdy by se místo přehlasování měl uplatnit princip člunku, tedy úplné dohody obou komor, kde když senátoři neschválí zákon, který jim postoupila Sněmovna a zákon se vrací zpět k poslancům, kterým, pokud se jim povede dát dohromady nadpoloviční většinu (ta je k tomu nutná), negativní rozhodnutí Senátu takto přehlasují a veškerý čas, který senátoři onomu zamítavému rozhodnutí věnovali, vyjde nadarmo. A důvody pro přehlasování Senátu mohou být spíše malicherné než věcné.

I důsledné a smysluplné revizi senátních pravomocí bych se v případě zvolení věnoval. Senát si svoji existenci musí zasloužit. A zaslouží si ji pouze tehdy, nebude-li jeho činnost za každou cenu v podivné součinnosti s Poslaneckou sněmovnou, nebudou-li prioritu hrát individuální zájmy a politikaření a bude-li výkon této funkce čestný = neplacený.

JUDr. Vojtěch Filip, kandidát do Senátu (KSČM), volební obvod č. 14 – České Budějovice