Sedmidenní válka

Byla to opravdu divná doba po skončení Velké (1. světové) války. Boje mocností sice skončily, ale válčilo se snad všude dál. Když nešlo o vnitřní střety, revoluční akce, pak nacionální podtext opět rozvracel domovy přes zahraničí. Bylo tomu tak i ve vznikajícím Československu. Válčilo se dál i v sousedních zemích. Polsko se sovětským Ruskem, Maďarsko o Slovensko a o svá dřívější území s nástupnickými státy, atd. A tehdy také začala Sedmidenní válka (je tomu právě sto pět let) o Těšínsko. Nově vznikající Polsko mělo své zájmy nejen na východě Evropy, ale dokonce se pokoušelo získat pro sebe kus Podkarpatské Ukrajiny nebo raději celou – ještě nebylo rozhodnuto o jejím připojení k Československu, o Zamaguří a zvláště pak o Těšínsko, kde byly hutě, uhlí, další průmysl, ale i bytostně pro Československo potřebná železniční spojnice na severní a východní Slovensko. Šlo o území patřící od 14. století do svazku zemí Koruny české, i proto o něj jevilo bytostný zájem.

Na Těšínsku, kde byla velká průmyslová centra, Třinec, Orlová, Karviná, Slezská Ostrava, Frýdek, Jablunkov, kde svorně žili po generace spolu Češi, Poláci, těšínští Němci, šlonzáci, kteří neměli jinou národnost, než tu svou neidentifikovatelnou, nastalo po pádu Rakouska velké pnutí. Dvě hlavní národnostní skupiny vytvořily své »národní výbory« a čekalo se na výsledek jednání s mocnostmi. Když však polská strana rozhodla o mobilizaci a o volbách do polského sněmu, bylo nutné jednat. Když bylo odmítnuto jednání, začaly mluvit zbraně. Do čela českých oddílů se postavil kapitán (major) Šnejdárek, francouzský legionář, a akce začala. Byli mrtví, zranění. Lépe vyzbrojené a silnější čs. vojsko nakonec překročilo i řeku Olši a mířilo i k Skoczówě. Válku zastavilo až rozhodnutí Dohody. Češi se museli stáhnout za řeku Olši a čekat na rozhodnutí. Teprve podpisem Saintgermainské dohody bylo jasno. Československo sice nezískalo celé Slezsko, ale to, co skutečně ke svému rozvoji potřebovalo. Potud mohlo být spokojeno. Hranicí mezi oběma zeměmi se stala Olše. Ona Sedmidenní válka, jež začala ve 13 hodin 23. ledna a skončila v noci 31. ledna 1919, měla tak svůj význam, i když dnes se říkává, že byla zbytečná.

Jenže necelých dvacet let poté polské státní vedení v souladu s německými nacisty předalo Československu ultimátum a zrazený stát se musel vzdát území, které tak pracně získal. Důkaz, jak ošidné je věřit podepsaným dohodám. Zvláště pak, když se rodí plán na zbavení naší další suverenity. Nejde jen o přijetí eura, ale i o prosazení tzv. většinového rozhodnutí, jemuž se musí podřídit přehlasovaná země, přesto, že rozhodnutí je pro ni nevýhodné. Tak se staneme hříčkou ve hře mocných. Nejen však Německa a Francie, ale i Tuskova Polska. Tusk, věren své bývalé eurounijní funkci, takové řešení podporuje a vzhledem k jistému velkopolskému myšlení vítězů nedávných polských voleb se bude snažit spoluvytvořit vládnoucí trojici v Evropě. Proto i ona vzpomínka na okrajovou Sedmiletou válku z roku 1919 a pozdější pomnichovské ultimátum má svůj význam.

Jaroslav Kojzar

PS: Nechtěl bych malovat čerta na zeď a dokonce zpochybňovat naše vztahy s Polskem, či s kýmkoli jiným, ale vždy platilo: Bližší košile než kabát. A člověk neví, zda si tu košili někdo v budoucnu nebude chtít přizdobit anebo rozhodovat o tom, který knoflíček se smí zapínat a který nikoli.