Sbohem, unipolární světe!

Svět se mění, o tom v současné době nikdo snad ani pochybovat nemůže, obzvláště proto, že ony změny nabírají stále větší obrátky, přičemž epicentrum se zdánlivě nachází velmi blízko našich hranic. Směr, kterým se nyní začíná zeměkoule otáčet, ale nemusí být zas tak úplně zřejmý, především tedy ne těm, kteří to pozorují »západní« optikou.

Ono to přitom je vlastně všechno ale strašně jednoduché. Když to vezmeme ve zkratce, tak USA po vyhrané studené válce nabyly obrovského sebevědomí. Staly se světovým policistou, soudcem, porotou a často i katem. Prostě totální hegemon, který dle libosti určoval kde, jak a především za kolik můžeme s jejich milostivým dohledem žít. Jenže nic netrvá věčně a zbylých více než sedm a půl miliardy obyvatel planety si ke způsobu života na ní rozhodlo říct také to svoje.

Vlastně je s podivem, že to vydrželo tak dlouho. Svým způsobem je zázrak, že mohla být země s největším zadlužením a prakticky bez reálné výroby (možná krom zbraní) hegemonem více než třicet let. Nejspíš toho přeci jenom bylo v zemích bývalého východního bloku k rabování víc, než Západní propaganda tvrdila, a zmírající zadlužené systémy tak dostaly nové palivo.

Je přitom možné, že by toto pseudo perpetum mobile založené na principu západní výjimečnosti fungovalo ještě nějakou tu chvíli, jenže ono se přeci jenom objevily dva faktory, s nimiž stratégové ve Washingtonu příliš nepočítali, nebo je zaslepeně přehlíželi. Předně Rusko – že Fénix vstane tak rychle z popela a stane se opět velmocí, to asi po propadu v devadesátkách nikdo nečekal, ale tvrdý lid umí čelit tvrdým zkouškám, no a najednou je tu znovu sebevědomý konkurent, který se nebojí se rvát.

A přitom, kdyby jen jeden. Na světě totiž existuje ještě jedna říše, od níž možná pánové z Washingtonu tolik neočekávali, protože nevyvolává cíleně agrese, neútočí, naopak v klidu přispívá k celkovému rozvoji i ostatních zemí. Přitom kdyby chtěla, tak tato země, kterou za svou vlast považuje pětina obyvatel planety, může získávat mnohé i silou. Jenže tak ale na rozdíl od Spojených států Čína nečiní a možná právě proto se dostala tam, kde nyní je. Každopádně nejspíš i proto se stala trnem v oku Spojeným státům. Prostě konkurent, který se navíc nedá jen tak vyprovokovat – a že o provokace není nouze, vezměme za všechny třeba jen nedávný výlet Nancy Pelosiové na Tchaj-wan.

Ono možná by současný hegemon měl více šancí, kdyby to pod jeho »taktovkou« tak nějak alespoň klapalo, a nebyl zde pouze od toho, aby přežíval jako klíště sající ze všech ostatních. Nyní se prostě už ukázalo, že změna je nutná (však i index lidského rozvoje poprvé za celé sledované období klesá – tedy krom oblastí v Asii, konkrétně Číny, Vietnamu, Malajsie, Indie…). Svět už s jistotou nakročil k multipolaritě, přičemž začátkem konce bude neúspěch Západu na Ukrajině. Zda se nakonec podaří přitom Rusko natolik vyčerpat, že ono na pomyslný vrchol už nedosáhne, je klidně možné. Navždy už zde ale bude více než rovnocenný konkurent v podobě Číny.

Kolik bude států, které po současné krizi nakonec budou tvořit nový světový řád, zatím s určitostí říct nelze, jedno je ale nad slunce jasnější – státy Evropské unie jako celek nebo její jednotlivé země mezi nimi nebudou. EU se svou zahraniční politikou již naprosto odsoudila do role pejsánka poslušně plnícího páníčkovy pokyny.

Tomáš Cinka