Trvale udržitelný rozvoj vyžaduje kromě jiného minimalizaci spotřeby paliv a energie a přepravních potřeb. Minimalizaci, tj. absolutní snižování spotřeby paliv a energie, resp. dopravních toků. Nestačí snižování relativní, tedy na jednotku vytvořeného hrubého domácího produktu (HDP), jak se v nekvalitních strategiích udržitelnosti chybně cíluje. HDP je totiž indikátor (ukazatel) hodně perverzní, vydává četné zápory za klady. Například škody všeho druhu též zvyšují HDP a »vytvářejí« prosperitu, ač opak je pravdou.
Česká společnost po roce 1989 má sice již třetí, vládou schválenou strategii udržitelného rozvoje (Brabcovu), reálnou udržitelnost ale mnoha způsoby popírá, stejně jako ty dvě předchozí. Udržitelnost mimo jiné potřebuje minimalizovat dopravní potřeby. Ve jménu svobody podnikání, svobody cestování a nejednou i vládní zvůle ČR i přes rozsáhlé odprůmyslnění a redukci zemědělské výroby svou dopravní náročnost spíše zvyšuje a vydává se to za pokrok. HDP roste, reálný blahobyt klesá, lidožravé hostiny HDP slaví…
Černým hřebem je zde politika velmi levné dopravy. Do dopravy proudí obrovské dotace z veřejných rozpočtů, zejména mezinárodní dopravě jsou poskytovány obrovské, reálně perverzní daňové úlevy a zejména silniční dopravě je tolerováno obrovské množství externalit, které produkuje. Rozvoj tzv. globalizace je spojený s přepravou kdečeho přes půlku světa a rostoucí zranitelností naší ekonomiky, o likvidaci naší potravinové soběstačnosti nemluvě. Přitom reálné dopravní potřeby, zejména na venkově, dostatečně zajištěné nejsou, o kvalitě rozbitých silnic třetí třídy nemluvě.
Už pouhé zrušení povinnosti žáků základních škol navštěvovat svou spádovou školu znamená růst dopravních potřeb, zvláště když část rodičů má v rozporu s realitou za užitečné vozit své děti do školy obvykle dopravně zdaleka nejzávadnějším autem.
Zrušení komplexní bytové výstavby, tj. výstavby sídlišť včetně občanského vybavení, znamená citelný nárůst dopravních potřeb, protože co bylo a většinou stále je na starém socialistickém sídlišti blízko, je na novém podstatně dál, ale potřeby se nezměnily. Stalo se běžné, že nové obytné soubory cizopasí na staré občanské výstavbě, samozřejmě za cenu vyšších nároků na dopravní obslužnost, ať už veřejnou, nebo individuální automobilovou.
I sousloví »územní plánování« se pro mnohé pravicové liberály stalo sprostým slovem a nesouhlasící, nejen ekologové, byli zahnání doslova do kouta, viz změny zákona o územním plánování a stavební řádu ve stylu čím dál k horšímu.
Boj za ochranu stability klimatu se zvrhnul do tzv. Zelené dohody pro Evropu. V dopravě, místo aby na prvním místě usilovala o minimalizaci dopravních potřeb a na druhém o přesun části přepravních toků ze silniční a letecké dopravy na dopravu kolejovou, zejména železniční, dává obrovský důraz na elektromobilitu, tj změnu pohonných hmot od ropných a plynných paliv na elektřinu, která se slibuje vyrábět klimaticky neutrálně. Jednak to smrdí blackoutem, jednak má takový postup zásadní chybu v tom smyslu, že nesnižuje ani přepravní toky, ani spotřebu paliv a energie, podle části expertů ji dokonce zvyšuje. Ke sporu se nechci vyjadřovat, protože solidní podklady, zdůvodňující energetické aspekty onoho obřího manévru, předloženy nebyly. Máme prý věřit, že to bylo spočítáno správně.
Přitom minimalizace spotřeby paliv a energie by měla být základním kamenem úsilí o ochranu životního prostředí, stability klimatu i udržitelný rozvoj. Na elektromobilitu mají jít obrovské dotace z veřejných rozpočtů. Občané mají být sdíráni z kůže. Smutné. Třešničkou na dortu je neschopnost spočítat komplexní náročnost získávání základních druhů paliv a energie, surovin a potravin na energii a na emise skleníkových plynů. Tak se stalo, že už jen rozhodnutí o přijetí Zelené dohody pro Evropu vytvořilo vysoký deficit zlořečených fosilních paliv (soudní větří velký průšvih) a ten se řeší stamiliardovými dotacemi z veřejných rozpočtů do plynofikace, o obřích ztrátách z procesů derusifikace získávání fosilních paliv nemluvě. Prý i kocourkovští radní zrudli závistí.
Černou kapitolou je politika likvidace venkova, zejména toho odlehlejšího, nastoupená po roce 1989 a završovaná Zelenou dohodou pro Evropu. Byly zavřeny četné podniky, zruinovalo se zemědělství a lesní hospodářství, omezují se služby včetně obchodů, škol, zdravotních středisek, pošt, veřejné dopravy. Pravicové vlády vedené ODS jsou zde podstatně zdatnější než středové vlády za významné účasti ČSSD. Ač patří venkov k základním pilířům udržitelnosti, je po roce 1989 nemilosrdně sociálně ekonomicky likvidován a předpoklady k udržitelnosti rozvoje se tak dál zhoršují.
Potravinová soběstačnost je prý přežitkem socialismu, Češi prý mohou klidně žrát i závadné dovážené potraviny, či mouka může být »obohacována« hmyzem, jak se usnesli mocní páni a dámy ve vedení EU. Tedy, nejlépe by se měli občané stát vegetariány. Že je člověk, tak jako třeba prase, ze své podstaty všežravcem? My ho odnaučíme, tak jako odnaučovali jíst maso otrokáři své otroky.
Nyní se k tomu přidává rušení asi tří set poboček pošt. Tentokrát ne venkovských, to již pro masové protesty několikrát v minulosti neprošlo, ale městských. Ne v zájmu nutných úspor, jak je nám nalháváno, ale aby stávající vedení pošty mohlo ještě více rozhazovat a nejeden objekt pošty prošmelit, jak si všiml nejeden starosta postiženého města. Ono být v nájmu, je sice mnohem dražší, než být ve vlastním objektu, ale prodej objektu za babku nese jednorázově peníze a ztráta se projeví až v dalších letech. Že poštovní provoz jede už dnes na doraz, prý nevadí. Propustí se další doručovatelky a pracovnice za přepážkami. Lidé prý poštovní služby téměř nepotřebují, mají dát na elektronizaci a digitalizaci (a se starými osobami s omezenou pohyblivostí se nepočítá). Že se tím citelně zvýší dopravní náročnost, prý také nevadí, však on se HDP napase a občané současné vládce ČR ani trochu nezajímají. Smutné, ale typické. Bankrotářská politika Fialovy vlády pětidemolice prý musí být dovedena až do úplného konce. I proto se ruší poštovní pobočky, pobočky finančních úřadů ad.
Jan Zeman