16. září 1817 ve věžní kobce děkanského kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové n. L. se za přítomnosti tehdy ještě málo známého, ale později archiváře Národního muzea, Václava Hanky nalezl rukopis, jenž měl zatřást českou a vlastně evropskou literární vědou a národním cítěním probouzejícího se češství. Hanka rukopis odkoupil a po několika letech ho velkoryse věnoval Národnímu muzeu. Tak stručně můžeme vylíčit nález rukopisu později doplněný druhým nálezem tentokrát ze Zelené hory, odtud název Zelenohorský, a máme tu Rukopisy, doplněné ještě dvěma dalšími svitky, psané s velkým písmenem R.
Počáteční nadšení doprovázely i počáteční pochybnosti. Mezi pochybovatele patřil i Josef Dobrovský, přesto léta převládala víra v jejich pravost. Vlastně byly takovou »dobovou objednávkou« a doplnily nejen úsilí Jungmannovy, Kollárovy, Šafaříkovy či Palackého generace, ale i konkrétní umělecké a vědecké činy Tyla, Hněvkovského, Presla, Havlíčka a dalších českých velikánů. A vlastně celé umělecké fronty, kterou pozvedly k opěvování národních témat a dokonce k rozvíjení jednotlivých částí Rukopisů v jazyce blízkém národu a k jeho tehdejšímu pojetí národních dějin. Teprve druhá polovina 19. století si položila otázku, zda skutečně jde o dílo pocházející z minulosti anebo jeho tvůrci jsou lidé, kteří sice měli chvályhodný záměr, ale cesty k němu neměly být vedeny lží.
A jsme u jmen těch, kteří se postavili do čela kriticismu. Především otec Petra Bezruče slezský profesor Vašek, pak přišel univerzitní filolog profesor Gebauer, historik profesor Goll, Tomáš Garrigue Masaryk, který zveřejnil pochybnosti v jím vydávaném Atheneu… a další a další. Každý ze svého oboru vyslovil pochyby, dokazuje to na konkrétních nepřesnostech, jichž se dopustili neznámí autoři, i když už tehdy se objevilo i jméno Václava Hanky. Také mladý hudební historik Nejedlý upozornil, že některé z hudebních nástrojů, o nichž se Rukopisy zmiňují, přišly do českých zemí až mnohem později, nebo historik Pekař zase poukázal na to, že k boji pod Hrubou Skálou, jak se píše v básni »Beneš Heřmanóv«, dojít nemohlo, protože hrad zde byl postaven teprve v dalších stoletích, atd.
Diskuse se nesetkala s pochopením a velmi razantně se za Rukopisy postavila tehdejší česká vůdčí smetánka, Julius Grégr, Rieger, Trojan, historik profesor Tomek aj. Teprve později, ale to už se psalo nové, tentokrát 20. století, se váhy přece jen přiklonily na stranu těch, co nevěřili v původnost. Spisovatel Miroslav Ivanov dokonce k potvrzení neautentičnosti Rukopisů použil i služeb Kriminalistického ústavu.
Teprve v poslední době, ve dvacátém prvém století, se poněkud otupila ostří mezi skalními zastánci pravosti a těmi, kteří se přiklonili k tomu, že Rukopisy jsou falza. Příliš mnoho odborných argumentů převážilo. Stále však jsou stoupenci jejich původnosti.
Je tu ovšem nezodpověděná otázka: Kdo vlastně je autorem oněch nalezených básní? Hanka? Básníci Linda, jeho přítel (nálezce dalších rukopisů) a V. A. Svoboda, malíř restaurátor Horčička? Řada dalších jmen bývala vyslovována. Dokonce i Josefa Jungmanna. Nikdo z nich však nebyl takovým básníkem, aby vytvořil takové umělecké dílo. V té souvislosti ovšem zastánci pravosti citovávali známý Nerudův výrok: »Dva mazalové se mohou spojit a budou malovat jako Rafael?«
A tak na položenou otázku dodnes neznáme odpověď. Jen víme to, že ten, kdo ony eposy vytvořil, musel být velkým básníkem a dokonale se sebezapřít, že ani dnes nejsme schopni odhalit jeho tajemství.
Zbývá ovšem ještě jedna otázka. Proč vlastně Rukopisy vznikly? V tom máme jasno. Šlo o to vyrovnat se s ostatními národy, zvláště pak v oné době s Němci, kteří Čechy stále ponižovali.
Autoři jimi také dokázali, že na zmíněné podvrhy mohli navázat mnozí další, kteří pozvedli naši literaturu, hudbu, výtvarné umění ke světovosti a zároveň i vysoko naše národní cítění. Jen díky jim jsme se neutopili v německém či jiném moři. Proto dodávám: Na ony anonymní autory buďme pyšní, protože právě Rukopisy znamenaly nesmírné povzbuzení národního povědomí našich předků. Jen ho dnes nezatratit kosmopolitismem skrytým eurounijní příslušností.
Jaroslav Kojzar