Rieger – malé poučení

Je dvě stě pět let od narození Františka Ladislava Riegera. Osobnosti, která několik desetiletí ovlivňovala naše národní dějiny. Světlo světa spatřil v Semilech v rodině bohatého mlynáře – Semily ostatně měly štěstí na další velké osobnosti. Mám na mysli Staška a Olbrachta.

Studoval v Praze. Zásluhou Jungmanna. Tady se také seznámil s členy »tylovského kroužku« a samotným Tylem. Zřejmě i s Čelakovským, určitě však s Palackým, který si mladého policejního úředníka, jenž nadržoval revolučním Polákům a musel proto z policie odejít, oblíbil. Později se stal také jeho zetěm. Vystudoval práva a dal se v roce 1848 na politickou dráhu.

Na Kroměřížském sněmu patřil k nejaktivnějším Čechům, dokonce jedním z navrhovatelů konstituce, po jeho rozehnání musel ze země odejít, protože ani on by se nevyhnul stíhání. V té době však už byl politikem »na plný úvazek«. A když pak, to už byl dávno doma ze svých cest (svůj návrat musel ovšem vyjednat až s Bachem), se pokusil vydávat česky psaný list a po prvotních neúspěších konečně uspěl, se postupně stal po stárnoucím Palackém skutečným vůdcem Čechů. Prostřednictvím Národních listů, které společně s Juliem Grégrem nakonec prosadil, dokázal sjednocovat národ. Byla to doba, kdy vznikaly nové národní myšlenky, nové podněty, a samo češství najednou začalo být významnou politickou silou. O to větší bylo zklamání, když císařský dvůr se s Maďary v roce 1867 dohodl na »vyrovnání« a Čechy vynechal. Odpovědí byl Riegerův program »pasívní resistence« a provokativní cesta do Ruska. Když se po jeho návratu do sněmovny české zastoupení v Říšském sněmu přece jen znovu pokusilo prosadit rovnoprávnost obou v českých zemích žijících národností a neuspělo, potvrdilo se, že touto cestou se zřejmě úspěchu nedočkáme. Začalo platit Palackého: Byli jsme i před Rakouskem, budeme i potom.

Rieger tak »vůdcem Národa« zůstal ještě do konce osmdesátých let 19. století. Pak jeho politika mírného pokroku v »česko-německém narovnání« a aktivita na neúspěšných tzv. punktacích, tedy částečných kroků k rovnoprávnosti, byla poražena radikálnějšími stranami. Jeho Staročeši přestali mít svůj předchozí význam a on už vlastně dožíval svá poslední léta sice ve vážnosti, ale odsunut na »vedlejší kolej«. Zemřel v roce 1903.

Jaké pro nás jeho život skýtá poučení? Že vůdce zrodí revoluční situace, i když slovo »revoluční« může mít různý výklad. Ano, bez vůdce takové situace brzy skončí porážkou nebo »vyhořením«, i když zpočátku mohou ohrozit stávající moc – tak vlastně vzaly konec sny o socialismu po říjnu 1918. Vůdcem se totiž stali sjednocení maloměšťáci a s nimi táhnoucí velký národní kapitál.

Rieger tím vůdcem ve své době byl. Zrodila ho revoluční situace roku 1948, paradoxně Bachovský absolutismus a později rozhodnutí spojit všechny podobně myslící prostřednictvím tisku ve chvíli, kdy se Rakousko Bacha muselo zbavit. Ke konci století však už začal být on a jeho staročeská strana, jak jsem již napsal, brzdou. Pokračovatel díla »Otce národa«, tedy Palackého, jemuž se dostalo cti názvu »Vůdce národa«, byl bez milosti odsunut.

Bylo tomu tak později i s Karlem Kramářem a nakonec také s komunistickými vůdci Gottwaldem, Novotným, Dubčekem.

Opak, kdy z nenáviděného představitele se naopak stala modla, je výjimečný. Podařilo se to Masarykovi, nenáviděnému kritiku pravosti Rukopisů a bojovníku za pravdu v době hilsneriády. Jiné jméno bychom těžko vzpomněli. I když někdy musela legenda posloužit i pro další pokolení, aby ti, co přišli poté a vůbec nejsou vůdci z přirozenosti nebo z okolností, se mohli někým zaštítit. Tak se za pomoci zahraničních přátel i nepřátel zrodily nové kulty, které těm před nimi ani nesahají k podrážce bot. A po nich další a další, ještě méně významní, ale snažící se dostat dopředu, protože být vpředu neznamená jen moc, ale i peníze a majetek, přátele a jejich přátele, kteří je podpoří, kdyby náhodou se našli jiní, kteří by je chtěli odstranit od moci. Až teprve skutečně revoluční situace a nový vůdce, který by nebyl jen epigonem, ale opravdu dokázal znovu zdvihnout masy, může leccos změnit. Neznamená to ovšem, že to bude navždy.

Myslíte, že ti dnešní nyní nám vládnoucí epigoni jsou těmi, kteří vyhráli i budoucnost? Ti, kteří svá práva slovy odvozují od Masaryka a ztvrdili je Václavem Havlem, jenž byl vybrán za guru listopadového převratu někde mezi Moskvou a Washingtonem nebo přímo tam. Jeho legenda puštěná přes média má zřejmě štěstí, že zemřel dříve, než může začínat zanikat, a tak se ještě nějaký čas bude udržovat dál, aby i ti současní držitelé moci se jí mohli přidržet a padl na ně kus jeho slávy. Jenže i Rieger, »Vůdce národa«, když nazrála doba a stal se brzdou, byl nahrazen. Přišli noví vůdci, nikdo z nich sice nebyl tím, jenž by v dalších letech měl pro národ Riegerův význam, ale to na přechodný čas nevadilo.

Po čase se přece jen opravdový »vůdce« však našel. Zrodila ho doba a tehdejší situace. Nelze opomenout ani jeho osobní vklad do dění. Tehdejší lidé ho později nazvali »prezidentem Osvoboditelem«, stavěli mu už za života sochy. Když zemřel, nastalo vakuum. Byla doba pro jiné vůdce a pro jiné pomníky.

Později, po listopadu 1989, uměle vytvořenému guru, jenž si nakonec myslel, že je větší než onen prezident, začali stavět jen lavičky, za jejichž vybudování se prý muselo dokonce platit. Pomník či bustu mu ale nepostavili. Zato v americkém Kongresu ano.

Dnes je to ovšem dvě stě pět let od narození Františka Ladislava Riegera, tedy »Vůdce národa«. Dostalo se mu cti onoho titulu. Zůstal mu i po jeho neslavném odchodu. Že by spontánně lidé toho zmíněného pozdějšího guru nějak podobně nazvali, naděje není. A tak nám s podobnými zpřesněními zůstávají stále jen muži, které nazýváme Otec vlasti, Učitel národů, Otec národa, Vůdce národa, prezident Osvoboditel, prezident Budovatel. A ti, co se snaží posadit na lavičky paměti nepaměti nyní a myslí, že jsou tu navždy jako pokračovatelé těch předchozích, by si měli jen občas připomenout, že i ten Rieger, když se situace změnila, byl bez milosti odsunut ze svého vůdcovství.

Jaroslav Kojzar