Rieger – jeden z českých velikánů

Dne 3. března roku 1903 zemřel v kruhu rodinném, tak by to dnes oznámila ČTK, František Ladislav Rieger, jeden z vůdců českého národního dění v 19. století. Už neznamenal mnoho, byl »odstrčen«, moderní doba stále více se hlásící o svá práva Riegera nepotřebovala. Stal se, aniž si to zřejmě uvědomoval, minulostí. »Otěže jedoucího se povozu« převzali jiní. Při tom šlo opravdu o jednoho z těch, kteří v určité době formovali národní uvědomění a dali mu základ pro budoucí boje. Tomu, co mělo poté přijít, však už ani rozumět nemohl, i když právě tehdy se mu začaly stavět pomníky, pojmenovávat po něm ulice a parky.

Tak tedy František Ladislav Rieger. Zaznamenejme velmi stručně jeho životopis. Narodil se v Semilech v rodině dobře si vedoucího majitele mlýna. Měl se po otci také stát mlynářem, ale studijně nadaný kluk měl mít jiné cíle. To sice otce zklamalo, ale dlouho se nebránil, když ho přemlouvali, aby hocha dal »na studia«. Napřed k Jungmannovi na Akademické gymnázium, pak na práva v Praze, ve Vídni a pak zase v Praze. Od kroužku mladých vlastenců se dostal až k politice. Od diplomu z práv přes trestní soud k publicistice, a od právních služeb ke stále užší spolupráci s Palackým, jehož dceru si nakonec vzal za ženu.

V roce 1848 se vrhl na vysokou politiku. To už patřil mezi významné »národovce«. Postavil se totiž do čela tzv. českých liberálů. Stal se dokonce poslancem Kroměřížského sněmu, aby po jeho rozehnání odejel do zahraničí a po návratu do země se stáhl do ústraní.

Pád Bachova absolutismu ho vrátil politice. Odmítal návraty k rakouskému centralismu. Bojoval za posílení českých práv. To Vídeň nechtěla slyšet. Proto byl iniciátorem politiky pasívní resistence, proto se stavěl proti rakousko-uherskému vyrovnání. Ač byl volen poslancem, odmítl se účastnit poslaneckých schůzí. Cestu do Ruska chápal on, Palacký a další účastníci, jako odpověď rakouské snaze prosazovat němectví na úkor slovanských národů a vzniku dualismu.

Vedl i jednání s vládou o tzv. fundamentálních článcích, jež měly konečně poněkud změnit vztahy k českému etniku. Tehdy již začalo docházet k určitému pnutí mezi českými politiky. Šlo mimo jiné o nesouhlas s dohodou o spolupráci, kterou s Riegerem uzavřeli zástupci české konzervativní šlechty. Mladší generace kromě toho začala kritizovat politiku »pasivní rezistence« a chtěla prosadit aktivní přístup v politice. Češi se koncem sedmdesátých let proto vrátili do parlamentních lavic. Aktivitu tím postupně krok za krokem začínali přebírat mladočeši vedení bratry Grégry a Sladkovským. Ve volbách v roce 1891 ještě zvítězili Riegerovi kandidáti, ale v následných volbách svůj hlas neobhájil ani sám Rieger. Svoji roli sehrálo i odmítnutí tzv. fundamentálních článků, jež předložil kabinet.

Jemu osobně volební neúspěch poněkud osladil František Josef I., když ho povýšil do šlechtického stavu a jmenoval členem Panské sněmovny. Otázkou ovšem je, zda to »nebyl pro jeho politickou kariéru »polibek smrti«. Jeho strana se totiž na počátku 20. století stala již vlastně bezvýznamnou.

Nyní bychom si měli dát otázku: Má být František Ladislav Rieger dnes tak vyzvedáván? Předem zdůrazněme, že současná propaganda dokázala vyzvednout mnohé, kteří pro svůj národ neudělali vůbec nic anebo skoro nic a naopak ti, kteří se zasloužili o naše národní pozvednutí nebo dokonce o náš stát, jsou znevažováni nebo odsuzováni k zapomnění. Proto se třeba v anketě o Největšího Čecha Rieger neocitl ani mezi stovkou vybraných osob, František Palacký byl zařazen až na patnácté místo a Josef Jungmann na dvaapadesáté. Při tom třeba Zdeněk Svěrák skončil dvacátý pátý, Daniel Landa třicátý pátý a Anetta Langerová sedmdesátá. Z politiků se kromě preferovaného Havla (3. místo) objevil na osmnáctém místě Václav Klaus, na dvacátém druhém E. Beneš, třicátém šestém M. Horáková a dál pak se do stovky dostali ještě Jan Masaryk, Ludvík Svoboda, Klement Gottwald a stý Miloš Zeman. Zvítězil Karel IV. Další místa v popředí zaujali T. G. Masaryk, Komenský a Žižka. Ani Hus tedy neměl naději dostat se do první pětky. Jak by ji tedy mohl mít Rieger, onen »vůdce národa« z druhé poloviny 19. století, který nás společně s Františkem Palackým posunul mezi uznávané národy Evropy!

Takže znovu: Má František Ladislav Rieger nárok na poděkování také současného českého lidu? Tedy, abych byl upřímný, většině z těch, kteří se ocitli v žebříčku, bych ani náhodou svůj hlas nedal. Ale zůstaňme u Riegera. Znovu si položme otázku: Čím se Rieger zasloužil o náš národ? Byl přece konzervativec, statkář, nechal se opít císařem tím, že přijal šlechtický titul a mohl se psát – a asi v Panské sněmovně i psal či ho psali – Franz Ladislaus Freiherr von Rieger.

František Ladislav Rieger byl žákem Josefa Jungmanna, tvůrce moderní češtiny. Svému profesoru pomáhal ve vytváření slovníku českého jazyka. To samo o sobě je jistě málo, aby po něm byly zvány ulice.

Jako dvaadvacetiletý však spolupomáhal organizovat první český ples. Účastnil se i práce v jednotě pro povzbuzení průmyslu v Čechách. Ve třiceti letech se dostal do popředí českého národního hnutí. Byl mezi organizátory Slovanského sjezdu v Praze. Stal se členem Národního výboru. Za povstání se však společně s Palackým postavil proti radikálům, jakými byli Frič, Sabina, Arnold, Brauner. Měli svým způsobem pravdu. V té době se nad rakouskou mocí ještě nenechalo vyhrát a navíc se stále živili nadějí, že císař nechá vytvořit »konstituci«, jež umožní českému národu se nadechnout.

Ve volbách za svůj rodný region byl zvolen do Říšské rady. Podílel se na zásadním odmítnutí účastnit se Frankfurtského sněmu, na němž němečtí radikálové chtěli sjednotit celé Německo. Zasedal v tříčlenném podvýboru pro vypracování návrhu všeobecných lidských práv a za něj předložil k jednání návrh budoucích svobod. Stal se zpravodajem ústavního výboru, který připravil návrh Ústavy, kde v úvodní pasáži byla slova, že »zdrojem moci ve státě je lid«. Ten však odmítli představitelé vlády. Proto se jako jeden z liberálních poslanců postavil proti vládě. Podporoval Palackého v jeho návrzích na přeměnu Rakouska ve federaci.

Bylo mu čtyřicet, když redigoval Slovník naučný, na němž se podílel i Erben, dvaačtyřicet, když znovu vstoupil v Bachově mezidobí do politiky. Začal pokusem vytvořit český deník. Dokonce s memorandem o tom se ocitl u císaře. Sice to nebylo hned, ale nakonec přece jen za spolupráce s Juliem Grégrem vznikly Národní listy. O rok později opět jednal s císařem. Tentokrát o federalizaci země. Neuspěl. Dokázal však sjednotit české představitele v Národní straně (staročeské), v jejímž čele stál. Ostatně o »české otázce« jednal s Vídní ještě mnohokrát.

A jsme u vrcholů jeho politiky. V době prusko-rakouské války, kdy se čeští poslanci postavili proti Prusku a tudíž za naději, že přece jen se české věci dostane slyšení. Vše ale dopadlo jinak. Maďaři dostali, co chtěli, a Češi nic. Pod jeho vedením začalo tedy období pasivní rezistence. Za to ho a jeho kolegy vždy zbavili mandátu, aby byli však příště znovu zvoleni.

Politická činnost pod jeho vedením však přes zmíněnou »pasivitu« trvala dál. Noviny vycházely, i další české časopisy a literární díla. Stále větší sílu získávala česká myšlenka. Už byl veřejně zpochybňován také svazek s Rakouskem. Připomeňme si ono Palackého: Byli jsme i před Rakouskem, budeme i po něm. Národní akce nabíraly na síle. Bylo to také jeho zásluhou.

Sám Rieger byl volen buď do Českého sněmu, nebo do Říšské rady čtyřikrát. Za éry jeho vůdcovství bylo postaveno Národní divadlo, rozdělila se univerzita na českou a německou část, stejně jako pražská polytechnika, vznikl český peněžní ústav – Živnobanka, byl založen Sokol, uskutečnilo se jednání v Paříži a pouť do Moskvy, dokončena byla stavba Národního muzea, vznikla Umělecká beseda, Český sněm uznal rovnoprávnost češtiny a němčiny na středních školách, prudce se emancipoval český kulturní a společenský život… Teprve koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let se situace začala, jak jsme si již řekli, měnit. Riegerovi staročeši nezachytili změny nové doby, k níž však nemalým dílem sami přispěli. Vítězní mladočeši, kteří vlastně vyšli z nich, na tom ostatně nebyli lépe. Postupně se i oni ztratili ve víru dalších událostí a řešení nových požadavků, ale to už F. L. Rieger nebyl na světě. Odpočívá na vyšehradském hřbitově mezi mnoha dalšími českými velikány.

Jaroslav Kojzar