Remešská kapitulace

Remeš. Město, kde francouzští králové přísahali na staroslověnský tzv. Remešský evangeliář, literární dílo z 11. století, jež bylo údajně sepsáno svatým Prokopem a jeho mnichy v klášteře na Sázavě a pak se přes Konstantinopol, Cařihrad, dostalo až do Remeše. Sem také měla přivést Jana z Arku krále Karla VII. ke korunovaci. Remeš. Město chlubící se jednou z nejkrásnějších a stavebně nejčistších gotických staveb, tedy katedrálou Notre Dame. Remeš. Městečko, kde se v posledních válečných týdnech usídlil Eisenhowerův štáb a byla zde podepsána bezpodmínečná kapitulace Německa. Měl jsem to štěstí, že jsem zde několikrát byl a mohl obdivovat zmíněnou katedrálu. Do domu, kde byla podepsána kapitulace, jsem se však nikdy nedostal. Nikoli proto, že bych nechtěl vejít dovnitř, ale proto, že vstupní dveře byly pečlivě zamčeny.

Dnešního dne je tomu právě sedmdesát osm let, co zde byl stvrzen dokument, jenž je vlastně spojen s naším státním svátkem. Zkuste se však někoho zeptat, co o tom ví a proč právě my slavíme 8. květen a ne třeba ten devátý? A jak to vlastně bylo s tím podpisem? Vždyť jen prý proto, že tomu nebylo podle Stalina, bylo nutné nám na východě vsugerovávat nepravdy. Vidíte, jak vám zase ti komunisté lhali! Ten svátek je toho důkazem. Nejen lží, ale i naší podřízenosti. Proto jsme brzy po převratu svůj státní svátek»hrdě«  posunuli z devátého na osmý květen…

Jenže, ono všechno není vůbec tak jasné, jak je nám vsugerováváno. 2. května skončila bitva o Berlín. Nad Reichstagem zavlál sovětský prapor. 6. května Američané zastavili na linii, na níž se dohodli velitelé armád. Tentýž den už byl v pohybu mohutný Koněvův front, probíjející se Krušnými horami, a z východu se do centra Čech probojovával ten Malinovského. Angličané a Francouzi měli už svou válečnou pouť také skončenu a zbývalo jen obsadit Flensburg-Mürwik, kde sídlil nový Vůdce po Hitlerovi admirál Karl Dönitz. To zatím mělo čas. Obklíčené malé území si nemohlo dovolit dále válčit. Jednat však ano. A vyjednavači, jejichž jména neznáme, skutečně začali vyjednávat. Je ovšem pravděpodobné, že v jejich čele byl zástupce admirála Dönitze Hans-Georg von Friedeburg, velitel ponorkového loďstva. Víme totiž, že právě on přinesl návrh západním Spojencům: kapitulace na západní frontě a vést dále válku na té východní, tedy proti Sovětskému svazu. Návrh se zřejmě některým anglickým vojenským činitelům vč. Churchilla líbil, ale Eisenhower ho rázně zamítl.

Bylo tedy 6. května. Západní Spojenci už nemuseli bojovat. A tehdy někdo dostal nápad, co když tato válka skončí podpisem kapitulace právě ve štábu západních Spojenců? Friedeburg byl zde, v jejich rukou byli nejvyšší velitelé Hlavního štábu wehrmachtu (OKW), tedy také náčelník jeho operačního štábu generál Jodl. Co kdyby právě tady, tedy v Remeši, byla podepsána bezpodmínečná kapitulace? Za všechna nacistická vojska a před štábem západních Spojenců? Tím by Sověti byli odsunuti na druhou kolej, přesto, že právě oni dobili Berlín a zlikvidovali nacistický stát v jeho samotném středu a přitom stále ještě bojovali.

Od nápadu k jeho provedení nebylo daleko. A tak se 7. navečer v budově štábu západních Spojenců sešlo několik zástupců německé branné moci s představiteli spojeneckých armád. Moskva informována nebyla. Nikdo z velitelů frontů nebyl přítomen, tedy ani hlavní představitel sovětského útoku na Berlín, maršál Žukov. K dispozici byl jen generál Susloparov, vedoucí sovětské mise ve štábu Spojenců. Ten se okamžitě pokusil spojit s hlavním sovětským štábem, se Stalinem, šéfem Stavky, Hlavního stanu vrchního velení, ale neuspěl. Nevím, co se mu »honilo hlavou«, když i před ním se ocitl text:

1. My, níže podepsaní, jednající z pověření německého vrchního velení, vzdáváme tímto bezpodmínečně vrchnímu veliteli spojeneckých expedičních sil a současně sovětskému vrchnímu velení všechny ozbrojené síly na pevnině, na moři i ve vzduchu, které jsou dnešním dnem pod německou kontrolou.

2. Německé vrchní velení vydá ihned rozkazy všem německým vojenským, námořním a leteckým úřadům a všem silám pod německou kontrolou, aby zastavily činné operace ve 23:01 hodin středoevropského času dne 8. května a zůstaly v postaveních, která v této chvíli zaujímají. Žádná loď, plavidlo nebo letadlo nesmějí být potopeny nebo způsobena škoda jejich trupu, zařízení nebo výstroji.

3. Německé vrchní velení vydá ihned příslušným velitelům kterékoliv další rozkazy vydané vrchním velitelem spojeneckých expedičních sil a sovětským vrchním velením a zajistí jejich provedení.

4. Tento akt vojenské kapitulace je bez prejudice kterémukoliv všeobecnému ustanovení kapitulace, uloženému a účinnému vůči Německu a německým branným silám jako celku Spojenými národy nebo jejich jménem, kterým bude nahrazen.

5. V případě, že by německé vrchní velení nebo kterékoliv ze sil pod jeho kontrolou nejednaly v souladu s tímto kapitulačním aktem, učiní vrchní velitel spojeneckých expedičních sil a sovětské vrchní velení taková trestní nebo jiná opatření, která budou považovat za přiměřená.

Za německé velení text podepsal generál Jodl, za západní spojenecké velení generál W. B. Smith a za sovětskou stranu generál Ivan Susloparov (francouzsky Souslosparov), před válkou sovětský vojenský přidělenec v Paříži. Toho měl vyzvat samotný Eisenhower. Možná sem zapadá přímo zdůrazňovaný nezájem být na místě a stát se účastníkem světodějných událostí, jak Eisenhowera, tak Montgomeryho.

Susloparov údajně upozornil na to, že dokument bude muset být (měl by být) podepsán ještě jednou a to v Berlíně. Podepsal ho však. Bylo to jeho rozhodnutí. Z Moskvy později došel pokyn, aby nepodepisoval, protože hlavní akt kapitulace se musí podepsat v poraženém Berlíně. Jinak by měl jen poloviční význam.

Navíc tu byl i problém francouzského zastoupení. Statut de Gaullovy Svobodné Francie nebyl potvrzen a Francois Sevez byl »jen« náčelníkem štábu generála Juina, jenž se svými vojáky bojoval v Itálii ve svazku s Američany. Podepsal sice dokument, ale jen jako svědek.

Důležitý je ovšem čas, kdy byl text podepsán. Historici si zapsali: 7. května, 2 hodiny, 41 minut.

Podpisový akt se tedy musel, vzhledem k tomu, že porážka nacismu byla dovršena v Berlíně, přesunout tam. Aby Sověti nezkomplikovali plnění kapitulace, zůstal text v původní verzi. Dům, v němž si přední představitel Berlínské operace Rudé armády maršál Georgij Žukov zřídil své velitelské stanoviště, a jenž se dostal do dějin podpisem bezpodmínečné kapitulace, se jmenuje Karlshorst. Sem navečer 8. května do bývalé důstojnické jídelny ženijního učiliště wehrmachtu byli přivezeni nacistický náčelník hlavního štábu OKW polní maršál Wilhelm Keitel, zástupce Luftwaffe generál Hans-Jürgen Stumpff a admirál Hans-Georg von Frideburg, jako vrchní velitel Kriegsmarine.

Samotné jednání začalo večer 8. května vystoupením maršála Žukova. Postupovalo se podle moskevského času. Akt podpisu se tak posunul do 9. května a byl proto, aby se ztotožnil s tím, co bylo podepsáno v Remeši, antidatován. Proto onen 9. květen, i když zdržení v programu stejně přesáhlo půlnoc.

Text kromě Žukova podepsali v zastoupení Eisenhowera, jenž stejně jako Montgomery tento akt pokládal za zbytečný (proč se však neúčastnili alespoň remešského jednání?), velitel amerického strategického letectva Carl Andrew Spaatz, za britskou stranu pak maršál strategického letectva Arthur Tedder a za francouzskou »Svobodnou Francii« velitel 1. armády Jean de Lattre de Tassigny.

V té době se ještě v českých zemích i v Praze bojovalo a dva sovětské fronty, tedy seskupení armád, se blížily ze dvou stran k povstalecké Praze. Nic ovšem na tom všem nemění fakt, že remešská akce byla účelovým podrazem na ty, kteří v samém doupěti dorazili hydru, nacistické Německo, a nesli na svých ramenech tu největší zátěž války, na ty, bez jejichž nasazení by nebyla ani druhá fronta, ani poražen nacismus a my, Češi a Slováci, bychom vlastně podle Heydrichova plánu už neexistovali…

Tam v Karlshorstu jsem byl vícekrát. Ani jednou nebylo zavřeno.

Jaroslav Kojzar